„Obávám se o svého zetě: Může skutečně vydržet celý život s mou dcerou?“

Ve 35 letech jsem se smířila s myšlenkou, že se nikdy nestanu matkou. Můj manžel a já jsme se snažili roky, ale každý pokus skončil zlomeným srdcem. Lékaři byli upřímní: moje šance na otěhotnění byly mizivé. Byli jsme zdrceni, ale snažili jsme se pokračovat ve svých životech.

Pak jsem proti všem očekáváním zjistila, že jsem těhotná. Bylo to jako zázrak. Naše dcera, Anna, se narodila zdravá a silná. Byli jsme nadšení a vkládali do ní veškerou naši lásku a naděje. Ale jak Anna rostla, naše radost se změnila v obavy.

Od útlého věku byla Anna obtížná. Byla tvrdohlavá, náročná a často měla záchvaty vzteku, když věci nešly podle jejích představ. Přičítali jsme to její živé povaze, ale jak stárla, její chování se jen zhoršovalo. Měla problémy najít si přátele a často se střetávala s učiteli a spolužáky.

Hledali jsme pomoc u terapeutů a poradců, ale nic nepřineslo trvalý rozdíl. Annina dospívání byla obzvláště náročná. Vzbouřila se proti každému pravidlu a hranici, kterou jsme stanovili, a náš domov byl neustále plný napětí a konfliktů.

Když Anna potkala Petra na vysoké škole, doufali jsme, že by mohl být pozitivním vlivem na ni. Petr byl laskavý, trpělivý a zdál se být skutečně zamilovaný do naší dcery. Krátce po promoci se vzali a na chvíli to vypadalo, že by se věci mohly konečně zlepšit.

Ale staré návyky těžko umírají. Annina náročná povaha se brzy znovu objevila a Petr to odnášel. Očekávala, že jí bude vyhovovat ve všem a rozzlobila se, když nesplnil její očekávání. Jejich hádky byly častější a intenzivnější a já jsem viděla, jaký to má na Petra dopad.

Obávám se o svého zetě. Petr je dobrý člověk, který si zaslouží štěstí, ale bojím se, že Annino chování ho odradí. Snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale odmítá vidět problém. Trvá na tom, že Petr musí jen více snažit ji pochopit.

Je srdcervoucí sledovat, jak se jejich manželství rozpadá. Miluji svou dceru nade vše, ale nemohu ignorovat realitu situace. Annino chování tlačí Petra na jeho hranice a nejsem si jistá, kolik toho ještě může vydržet.

Často si kladu otázku, jestli jsem jako matka mohla udělat něco víc. Rozmazlili jsme ji příliš? Byli jsme příliš shovívaví nebo příliš přísní? Tyto otázky mě pronásledují, ale vím, že přemýšlení o minulosti nezmění přítomnost.

Petr mi několikrát svěřil své problémy. Miluje Annu, ale cítí se kolem ní jako na tenkém ledě. Zkoušel navrhnout párovou terapii, ale Anna odmítá jít. Nevidí v tom potřebu a věří, že jejich problémy jsou zcela jeho vina.

Nevím, co je čeká v budoucnosti. Část mě doufá, že dokážou překonat své problémy a najít způsob, jak být spolu šťastní. Ale jiná část mě se obává, že jejich manželství je odsouzeno k neúspěchu.

Jako matka je bolestivé přiznat si, že moje dcera může být příčinou utrpení někoho jiného. Chci podpořit jak Annu, tak Petra, ale nevím jak to udělat bez toho, abych se postavila na jednu stranu.

Na konci dne mohu jen doufat, že najdou způsob, jak překonat své výzvy. Ať už to znamená zůstat spolu nebo jít každý svou cestou, jen chci, aby oba našli klid a štěstí.