„Můj bratr má 45 let a nikdy se neoženil: Viním našeho otce“

Mám staršího bratra, Michala. Je o dvanáct let starší než já a když jsme vyrůstali, byl mým hrdinou. Byl to on, kdo mě naučil jezdit na kole, pomáhal mi s domácími úkoly a dokonce se postavil za mě proti šikaně. Ale jak jsme stárli, všiml jsem si na něm změny. Stal se více uzavřeným, více izolovaným. A teď, ve 45 letech, je stále svobodný a bezdětný.

Každý rozhovor s naším otcem se točí kolem Michala. Táta se o něj neustále bojí, pořád se ptá, proč se ještě neusadil. Jako by nemohl pochopit, proč Michal nešel tradiční cestou manželství a rodiny. Ale co si táta neuvědomuje, je to, že hrál významnou roli v utváření Michalových životních rozhodnutí.

Náš otec byl přísný muž, disciplinář, který věřil v tvrdou lásku. Vždy byl na Michala tvrdý a tlačil ho k tomu, aby ve všem vynikal. Nic pro tátu nebylo dost dobré. Když Michal dostal ve škole jedničku, táta se ptal, proč to není jednička s hvězdičkou. Když dal gól v fotbale, táta se ptal, proč nedal dva. Tento neustálý tlak si na Michalovi vybral svou daň.

Jako teenager začal Michal rebelovat. Zůstával venku dlouho do noci, stýkal se s nesprávnou partou a dostával se do problémů. Ale místo toho, aby ho táta pochopil a podpořil, jeho odpovědí bylo ještě více utáhnout otěže. Čím více Michal vzdoroval, tím více táta tlačil. Bylo to nekonečné kolo konfliktů a zášti.

Když Michal odmaturoval, odstěhoval se co nejdříve mohl. Šel na vysokou školu do jiného kraje a domů jezdil jen zřídka. Vzdálenost mezi ním a naším otcem se s každým rokem zvětšovala. Sotva spolu mluvili a když už ano, většinou to byla hádka.

Michal se soustředil na svou kariéru a stal se úspěšným softwarovým inženýrem. Ale jeho osobní život zůstal stagnující. Měl několik vztahů během let, ale žádný z nich nevydržel. Vždy je nějak sabotoval dříve, než mohly být vážné. Věřím, že je to proto, že se nikdy nenaučil mít zdravý vztah. Neustálá kritika našeho otce a nedostatek emocionální podpory mu zanechaly hluboké nejistoty.

Teď, ve 45 letech, je Michal sám. Má pěkný byt, dobrou práci a pohodlný život, ale je tu prázdnota, kterou nedokáže zaplnit. Vyhýbá se rodinným setkáním, protože nemůže snést soucitné pohledy a nekonečné otázky o jeho milostném životě.

Kdykoliv o tom mluvím s tátou, chová se jako by s tím neměl nic společného. Obviňuje Michala z toho, že je příliš vybíravý nebo příliš zaměřený na svou kariéru. Ale když mu připomenu, jak se k Michalovi choval během jeho dospívání, rychle změní téma nebo se začne bránit.

Je srdcervoucí vidět mého bratra takhle. Vím, že chce mít vlastní rodinu, ale bojí se udělat ten krok. Bojí se selhání, bojí se toho, že nebude dost dobrý. A nemohu si pomoct, ale viním za to našeho otce.

Přál bych si, aby věci byly jinak. Přál bych si, aby náš otec byl více podporující a chápající. Možná by pak Michal měl sebevědomí k tomu navázat smysluplný vztah. Ale teď už je pozdě. Škoda byla napáchána.

S Michalem stále pravidelně mluvím a snažím se být pro něj co nejvíce oporou. Ale vím, že bez ohledu na to, kolik podpory mu nabídnu, nemůže to napravit roky emocionálního zanedbávání ze strany našeho otce.

Na konci dne mohu jen doufat, že jednoho dne Michal najde sílu překonat své obavy a najde štěstí podle svých vlastních podmínek.