„Nechali jsme naše děti u mé mámy na pár dní: Ale náš nejmladší volal a prosil, aby mohl domů dřív“

Před dvěma lety jsme s manželem, Petrem, udělali rozhodnutí, které se tehdy zdálo správné, ale od té doby se ukázalo jako významná chyba. Petr právě dostal povýšení ve své práci v Praze a já, plná optimismu ohledně naší budoucnosti, navrhla, abychom si vzali hypotéku na koupi domu na předměstí. Dlouhá léta jsme bydleli v malém pronajatém bytě v Žižkově, ještě před narozením našich dvou dětí, Anny a Jakuba. Anna právě oslavila 15 let a Jakubovi bylo 10.

Myšlenka vlastního domu byla vzrušující. Představovali jsme si prostorný dům se zahradou, kde by si děti mohly hrát a kde bychom mohli pořádat rodinné oslavy. Předměstí se zdálo jako ideální místo pro výchovu našich dětí daleko od ruchu města. Takže bez většího rozmyšlení jsme si vzali vysokou hypotéku a koupili dům v Říčanech.

Na začátku se zdálo všechno perfektní. Děti milovaly své nové pokoje a my si užívali většího prostoru. Nicméně, jak čas plynul, realita našeho rozhodnutí se začala projevovat. Dojíždění do města bylo pro Petra vyčerpávající a často se vracel domů pozdě a unavený. Já jsem musela opustit svou částečnou práci, abych zvládla domácnost a péči o děti na plný úvazek. Finanční tíseň z hypotéčních splátek byla ohromující a museli jsme omezit výdaje jen abychom vyšli s penězi.

Minulý víkend jsme se s Petrem rozhodli udělat si krátkou přestávku od našeho stresujícího režimu. Mysleli jsme si, že by bylo dobré nechat Annu a Jakuba u mé mámy v Žižkově na pár dní, zatímco bychom si udělali čas pro sebe. Moje máma byla nadšená, že bude mít děti u sebe, a ony se těšily na čas strávený s babičkou.

Nicméně náš plán rychle selhal. První večer, právě když jsme se s Petrem usadili v našem hotelovém pokoji, mi zazvonil telefon. Byl to Jakub. Zněl rozrušeně a ptal se, jestli bychom je mohli co nejdříve vyzvednout. Když jsem se ho zeptala, co se děje, váhal než řekl, že mu chybí domov a necítí se u babičky pohodlně.

Snažila jsem se ho uklidnit, že všechno bude v pořádku a že se brzy vrátíme, ale on trval na tom, že chce okamžitě domů. Slyšela jsem Annu v pozadí, jak se ho snaží utěšit, ale bylo jasné, že je rozrušený.

S Petrem jsme náš výlet zkrátili a tu noc jsme jeli zpět do Žižkova. Když jsme dorazili do bytu mé mámy, Jakub mi vběhl do náruče s pláčem. Anna vypadala ustaraně a řekla, že Jakub byl úzkostný od chvíle, kdy jsme odešli.

Přivezli jsme děti zpět domů, ale incident nás otřásl. Byla to jasná připomínka toho, jak moc se naše životy změnily od doby, kdy jsme se přestěhovali do Říčan. Dům, který se kdysi zdál jako sen, se stal zdrojem stresu a neštěstí pro naši rodinu.

S odstupem času si uvědomuji, že naše rozhodnutí koupit dům bylo impulzivní a nepromyšlené. Byli jsme tak nadšení z myšlenky vlastního domova, že jsme nezvážili dlouhodobé důsledky. Nyní bojujeme s hypotéčními splátkami a napětí si vybírá svou daň na naší rodině.

Tato zkušenost nás naučila cennou lekci o důležitosti pečlivého plánování a zvážení před tím, než uděláme zásadní životní rozhodnutí. I když nemůžeme změnit minulost, nyní se soustředíme na hledání způsobů, jak zlepšit naši situaci a zajistit, aby se naše děti cítily bezpečně a šťastně.