„Budu mít děti, dokud nám tchyně nedá dům“: řekla snacha

Když se Jana a Petr přistěhovali do nového sousedství, bylo jasné, že brzy očekávají dítě. Jana byla už v osmém měsíci těhotenství a pár spěchal dokončit renovaci svého malého jednopokojového bytu před příchodem miminka. Sousedé s zvědavostí sledovali, jak mladý pár neúnavně pracuje ve dne v noci, aby jejich malý prostor byl obyvatelný.

Jana a Petr byli manželé něco přes rok. Seznámili se na vysoké škole a rychle se do sebe zamilovali. Po promoci se rozhodli vzít a založit rodinu. Jejich finanční situace však nebyla ideální. Petr měl slušnou práci, ale nevydělával dost na to, aby pohodlně uživil rostoucí rodinu. Jana plánovala také pracovat, ale její těhotenství to zkomplikovalo.

Finanční potíže páru byly umocněny tím, že žili ve stísněném bytě. Jednopokojová jednotka byla sotva dost velká pro ně dva, natož pro dítě. Ale Jana měla plán. Věřila, že pokud budou mít více dětí, její tchyně Marie jim nakonec dá svůj dům.

Marie vlastnila prostorný třípokojový dům v pěkné čtvrti. Žila tam už léta a neměla v plánu se stěhovat. Jana však byla přesvědčená, že pokud budou s Petrem mít více dětí, Marie se bude cítit nucena jim dům dát, aby měli více prostoru.

„Budu mít děti, dokud nám tchyně nedá dům,“ řekla Jana Petrovi jednoho večera, když seděli na své malé pohovce obklopeni krabicemi s dětskými potřebami.

Petr byl skeptický. Miloval Janu a chtěl ji podpořit, ale nebyl si jistý, že mít více dětí je řešením jejich problémů. Obával se o jejich finanční situaci a jak by zvládli více dětí v tak malém prostoru.

Navzdory Petrovu obavám byla Jana odhodlaná. Pár týdnů po přestěhování porodila jejich první dítě, krásnou holčičku jménem Ema. Sousedé byli nadšení z nového přírůstku do sousedství a gratulovali jim.

Ale Jana se nezastavila. Během roku byla znovu těhotná. Tentokrát porodila chlapečka jménem Jakub. Malý byt byl nyní přeplněný dětským oblečením, hračkami a všemi dalšími potřebami spojenými s výchovou dvou malých dětí.

Jana stále doufala, že Marie jim nabídne svůj dům, ale Marie zůstala neoblomná. Milovala své vnoučata, ale neviděla důvod, proč by měla opustit svůj domov. Často je navštěvovala a pomáhala, jak mohla, ale jasně dala najevo, že nemá v úmyslu se stěhovat.

Jak roky plynuly, situace Jany a Petra se stávala stále obtížnější. Nyní měli tři děti a jejich malý byt byl přeplněnější než kdy jindy. Stres z výchovy rostoucí rodiny v tak omezeném prostoru si vybral svou daň na jejich vztahu. Hádky byly častější a kdysi šťastný pár se začal odcizovat.

Janin plán selhal. Místo toho, aby zajistila lepší budoucnost pro svou rodinu, jen přidala k jejich problémům. Sen o životě v Mariině domě se zdál vzdálenější než kdy jindy.

Na konci si Jana uvědomila, že její strategie byla od začátku chybná. Příliš doufala v něco, co nikdy nebylo zaručeno. Napětí jejich situace nakonec vedlo k tomu, že se Jana a Petr rozešli. Rozhodli se, že pro jejich děti bude nejlepší, když budou žít odděleně a společně je vychovávat z různých domovů.

Jana se přestěhovala do malého nájemního bytu s dětmi, zatímco Petr zůstal v jejich původním jednopokojovém bytě. Nebyl to výsledek, který si Jana přála, ale byla to realita, kterou musela přijmout.