Ignorovala jsem varování mé mámy o tchyni, a stálo mě to draze

Když jsem poprvé potkala svou tchyni, Janu, byla jsem nadšená. Byla vřelá, přívětivá a zdála se být opravdu šťastná, že mě má její syn v životě. Moje vlastní matka však byla od začátku skeptická. „Buď opatrná,“ varovala mě. „Může to být vlk v rouše beránčím.“ Její obavy jsem přehlížela, myslela jsem si, že je jen přehnaně ochranářská.

Jana se snažila, abych se cítila jako součást rodiny. Zvala mě na rodinné oslavy, zahrnovala mě komplimenty a dokonce nabídla pomoc s plánováním svatby. Cítila jsem se neuvěřitelně šťastná, že mám tak podporující tchyni. Můj manžel, Petr, mě ujišťoval, že jeho máma je přesně tak úžasná, jak se zdá.

První roky našeho manželství byly perfektní. Jana a já jsme spolu chodily nakupovat, dlouze si povídaly u kávy a dokonce hlídala naše děti, kdykoli jsme potřebovali pauzu. Varování mé mámy se zdála čím dál tím méně oprávněná.

Všechno se ale změnilo, když jsme s Petrem začali mít manželské problémy. Zkoušeli jsme terapii, ale nakonec jsme se rozhodli, že rozvod je pro nás oba nejlepší řešení. Tehdy se Janino chování úplně změnilo.

Sladká a starostlivá žena, kterou jsem si myslela, že znám, se proměnila v někoho, koho jsem sotva poznávala. Začala o mně šířit pomluvy mezi ostatními členy rodiny a obviňovala mě z toho, že jsem špatná manželka a matka. Dokonce řekla Petrovi, že by měl bojovat o plnou péči o naše děti, protože jsem „neschopná.“

Byla jsem zdrcená. Nejenže jsem ztrácela své manželství, ale také jsem měla pocit, že ztrácím rodinu, kterou jsem si oblíbila. Moje vlastní matka se mě snažila utěšit a připomínala mi své původní varování. „Nerada to říkám,“ řekla jemně, „ale musíš chránit sebe a své děti.“

Jak pokračovaly rozvodové řízení, Janino chování se jen zhoršovalo. Objevovala se neohlášeně u mého domu, vyžadovala vidět děti a kritizovala mé rodičovské schopnosti. Dokonce se snažila obrátit mé vlastní děti proti mně tím, že jim lhala o důvodech našeho rozchodu s Petrem.

Cítila jsem se uvězněná a osamělá. Právní bitva o opatrovnictví se stala noční můrou s Janou neustále zasahující a vznášející falešná obvinění. Můj právník mi radil vše dokumentovat, ale bylo vyčerpávající snažit se držet krok s jejími neúnavnými útoky.

Na konci nám s Petrem bylo přiděleno společné opatrovnictví, ale škoda už byla napáchána. Můj vztah s dětmi byl napjatý a měla jsem pocit, že jsem v tom procesu ztratila část sebe sama. Jana pokračovala v tom být trnem v mém boku a vždy nacházela nové způsoby, jak mi ztěžovat život.

Když se ohlédnu zpět, přála bych si, abych poslouchala varování své mámy. Viděla něco v Janě, co jsem já byla příliš zaslepená láskou a přijetím na to, abych viděla. Teď mi zbývá sbírat střepy svého života a snažit se obnovit svůj vztah s dětmi.

Tato zkušenost mě naučila cennou lekci o důvěře ve své instinkty a naslouchání těm, kteří o mě pečují. Je to bolestivá připomínka toho, že ne každý, kdo se zdá být laskavý, má dobré úmysly.