„Táta je ten hodný, máma ta zlá“: Vrátila jsem se z Kanady před několika měsíci, ale moje děti mě nenavštěvují ani nevolají

Nikdy jsem si nemyslela, že se můj život tak drasticky změní. Vyrůstala jsem v malém městě v Čechách a vždy jsem snila o jednoduchém, šťastném životě. Potkala jsem Tomáše, když mi bylo 20 let, a rychle jsme se zamilovali. Vzali jsme se do roka a brzy přivítali naše dvě krásné děti, Emu a Jakuba. Po léta jsme byli dokonalou rodinou.

Tomáš byl milující manžel a oddaný otec. Pracoval tvrdě jako inženýr, zatímco já jsem zůstávala doma a starala se o děti. Náš život byl pohodlný a byli jsme šťastní. Ale když Tomášovi bylo 45 let, všechno se změnilo.

Začalo to malými věcmi. Tomáš začal častěji pracovat pozdě a zdál se být vzdálený. Myslela jsem si, že je to jen fáze, možná krize středního věku. Ale pak jsem zjistila pravdu: Tomáš potkal mladší ženu v práci a už měsíce se s ní scházel za mými zády.

Když se mi konečně přiznal, byla jsem zdrcená. Řekl mi, že chce rozvod a plánuje se přestěhovat ke své nové přítelkyni. Ale to nebylo to nejhorší. Tomáš nechtěl odejít s prázdnou. Rozhodl se mě zažalovat o polovinu našeho domu, i když to bylo mé dědictví od rodičů.

Právní bitva byla dlouhá a vyčerpávající. Musela jsem bojovat, abych udržela domov, kde jsem vychovávala naše děti. Nakonec Tomáš získal polovinu domu a já jsem ho musela vyplatit, abych si ho udržela. Finanční zátěž byla obrovská, ale emocionální dopad byl ještě větší.

Během této doby mě Tomáš vykreslil jako padoucha před našimi dětmi. Řekl jim, že já jsem důvodem rozvodu a že se snažím vzít mu všechno. Ema a Jakub byli příliš mladí na to, aby pochopili složitost situace, a věřili svému otci.

Po rozvodu jsem se rozhodla přestěhovat do Kanady kvůli pracovní příležitosti, která by mi pomohla lépe podporovat naše děti. Bylo to těžké rozhodnutí, ale myslela jsem si, že je to nejlepší pro naši budoucnost. Doufala jsem, že s časem Ema a Jakub uvidí pravdu a pochopí mou stranu příběhu.

Utekly měsíce a snažila jsem se zůstat v kontaktu s dětmi prostřednictvím hovorů a videohovorů. Ale zřídka odpovídaly. Když ano, naše rozhovory byly krátké a napjaté. Zdály se být vzdálené a chladné, ovlivněné vyprávěním jejich otce.

Před několika měsíci jsem se vrátila do Čech s nadějí na obnovení vztahu s Emou a Jakubem. Ale věci se nezlepšily. Nenavštěvují mě a zřídka volají. Když se snažím navázat kontakt, jsou lhostejní nebo si vymýšlejí výmluvy.

Je srdcervoucí vidět, jak moc se naše rodina změnila. Tomáš je stále se svou novou přítelkyní a žije svůj život, jako by se nic nestalo. Mezitím jsem zůstala sama v domě plném vzpomínek na šťastnější časy.

Často přemýšlím, jestli se věci někdy zlepší, jestli mě Ema a Jakub někdy uvidí jako víc než „zlou mámu“, kterou ze mě jejich otec udělal. Prozatím mohu jen doufat a snažit se jim ukázat, že je miluji, navzdory všemu, co se stalo.