„Dokud se s ním nerozvede, nedostane od nás ani korunu“: Řekla jsem své dceři, že jí už nepomůžu, dokud neopustí svého líného manžela

Můj manžel a já jsme si už měsíce vjížděli do vlasů a kořen našich hádek je vždy stejný: náš zeť, Jakub. Jakub je ženatý s naší dcerou Evou už pět let a za tu dobu nikdy neměl stabilní práci. Poslední rok pracuje na příležitostných brigádách, ale nic, co by přinášelo stálý příjem. Mezitím je Eva nucena nést břemeno výchovy jejich dvou malých dětí a udržování domácnosti.

Eva je momentálně na mateřské dovolené po narození jejich druhého dítěte a nemůže pracovat na plný úvazek. Přesto se jí daří dělat freelance práci z domova, aby vyšla s penězi. Je srdcervoucí vidět ji tak vyčerpanou a vystresovanou. Můj manžel a já jsme jí finančně pomáhali, ale dospěla jsem k názoru, že tím podporujeme Jakubovu lenost.

Minulý týden jsem konečně dosáhla svého bodu zlomu. Eva mi volala v slzách, protože opět měli zpoždění s nájmem. Zeptala jsem se jí, co Jakub dělá, aby pomohl, a ona přiznala, že je jako obvykle venku s přáteli. To byla pro mě poslední kapka. Řekla jsem Evě, že jí už nebudeme dávat žádné peníze, dokud neopustí Jakuba.

„Mami, to nemyslíš vážně,“ řekla třesoucím se hlasem.

„Myslím to naprosto vážně, Evo,“ odpověděla jsem. „Nemůžeme tě dál podporovat, zatímco Jakub nedělá nic. Zasloužíš si lepší život.“

Eva mi zavěsila telefon a od té doby jsme spolu nemluvily. Můj manžel si myslí, že jsem byla příliš tvrdá, ale stojím si za svým rozhodnutím. Dali jsme Jakubovi dost šancí, aby se stal zodpovědným manželem a otcem, ale on se nezměnil. Odmítám sledovat, jak moje dcera trpí kvůli jeho lenosti.

Dny se změnily v týdny a stále žádné slovo od Evy. Zkoušela jsem jí několikrát volat, ale nikdy to nezvedla. Můj manžel navrhl, abychom šli k nim domů zkontrolovat ji, ale byla jsem příliš tvrdohlavá na to, abych přiznala, že jsem možná udělala chybu.

Jednoho večera někdo zaklepal na naše dveře. Byla to Eva s dvěma dětmi a slzy jí tekly po tváři. Vypadala vyčerpaně a poraženě.

„Mami, tati, nevím, co mám dělat,“ vzlykala. „Jakub nás opustil. Řekl, že už ten tlak nezvládne a prostě odešel.“

Srdce mi pro ni puklo, ale nemohla jsem si pomoct a cítila jsem určitou satisfakci. Možná teď uvidí, že Jakub se nikdy nezmění.

„Pomůžeme ti postavit se na nohy,“ řekl můj manžel jemně a objal ji.

Během následujících týdnů jsme pomohli Evě najít malý byt a usadit se. Začala hledat práci na plný úvazek po skončení mateřské dovolené, ale bylo to těžké s dvěma malými dětmi na starosti. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom ji podpořili, ale bylo jasné, že to má těžké.

Jednou večer mi Eva opět volala v slzách. „Mami, nevím, jestli to zvládnu,“ řekla. „Jsem pořád tak unavená a děti ode mě potřebují tolik.“

Přála jsem si jí říct, že všechno bude v pořádku, ale pravda byla taková, že život bude nějakou dobu těžký. Jakubův odchod zanechal v jejich životech obrovskou díru jak emocionálně, tak finančně.

Jak měsíce plynuly, Eva pomalu začala znovu budovat svůj život. Našla práci, která jí umožňovala pracovat částečně z domova a zapsala děti do školky, aby měla během dne trochu času pro sebe. Nebylo to snadné, ale zvládala to.

Stále cítím vinu za to ultimátum, které jsem jí dala, ale hluboko uvnitř vím, že to bylo správné rozhodnutí. Někdy je tvrdá láska jediným způsobem, jak někomu otevřít oči.