„Žonglování s prací, dětmi a domácností: Můj manžel je mimo“
Každé ráno vstávám v 6 hodin, ne proto, že bych chtěla, ale protože musím. Děti potřebují snídani, obědy musí být zabalené a já se musím připravit do práce. Můj manžel mezitím stále chrápe. Když se konečně vyhrabe z postele, mám už za sebou půl dne práce.
Často si kladu otázku: „Co je se mnou špatně?“ Proč nedokážu všechno zvládnout tak snadno jako jiné ženy mého věku? Některé mé kamarádky zakládají vlastní podniky, jiné cestují po světě a některé dokonce zvládají všechno a přitom udržují dokonalý domov. Mezitím já sotva držím hlavu nad vodou.
Můj manžel i já pracujeme na plný úvazek. Když ale přijde na domácí povinnosti, je to jako bych žila v 50. letech. Po dlouhém dni v práci přijdu domů do domu, který potřebuje uklidit, děti potřebují pozornost a večeře musí být uvařená. Můj manžel? Ten obvykle sedí na gauči, sleduje televizi nebo projíždí telefon.
Zkoušela jsem s ním o tom mluvit. Vyjádřila jsem, jak se cítím přetížená a jak moc potřebuji jeho pomoc. Jeho odpověď je vždy stejná: „Jsem taky unavený.“ Ale nějak jeho únava vždycky převáží tu mou. Jako by moje vyčerpání nepočítalo, protože jsem žena a tohle je prostě to, co ženy dělají.
Víkendy nejsou o nic lepší. Zatímco jiné rodiny si užívají společný čas, my jsme uvězněni v cyklu domácích prací a hádek. Soboty trávím úklidem domu odshora dolů, zatímco on „hlídá“ děti, což obvykle znamená, že jsou ponechány samy sobě, zatímco on odpočívá. Neděle jsou vyhrazené na nákupy a přípravu jídel na celý týden. Když přijde nedělní večer, jsem vyčerpanější než v pátek.
Zkoušela jsem různé strategie, jak ho více zapojit. Vytvořila jsem tabulky s úkoly, uspořádala rodinné schůzky a dokonce jsme zkusili terapii. Nic nefunguje. Vždycky si najde způsob, jak se vyhnout svým povinnostem nebo najít výmluvy. Je to jako by byl úplně odpojený od našeho manželství a rodinného života.
Dívám se na jiné páry a přemýšlím, jak to dělají. Jak dokážou sdílet povinnosti a přitom mít čas jeden pro druhého? Jak to dělají tak snadno? Mám pocit, že selhávám ve všem – v práci, v manželství i v mateřství.
Nejhorší je pocit viny. Cítím se provinile za to, že ho nesnáším. Cítím se provinile za to, že nedokážu všechno zvládnout. Cítím se provinile za to, že chci víc pomoci. Ale nejvíc se cítím provinile za to, že přemýšlím o odchodu od něj. Ta myšlenka mě napadá častěji, než bych chtěla přiznat. Ale pak myslím na děti a na to, jak moc milují svého tátu. Myslím na to, jak těžké by bylo zvládnout všechno sama. A tak zůstávám.
Ale zůstat neznamená být šťastná. Znamená to přežívat. Znamená to procházet každý den silou vůle a spoustou kávy. Znamená to neustále zpochybňovat svou hodnotu a své schopnosti.
Nevím, co nás čeká v budoucnosti. Možná jednoho dne procitne a uvědomí si, jak moc mě bere jako samozřejmost. Možná začne přispívat svým dílem a najdeme způsob, jak to zvládnout. Nebo možná dosáhnu svého bodu zlomu a konečně se rozhodnu, že už toho mám dost.
Do té doby budu dál žonglovat s prací, dětmi a domácností sama. Budu se dál ptát sama sebe, co je se mnou špatně a proč nedokážu všechno zvládnout. A budu dál doufat, že jednoho dne se věci změní.