„Život na instantních nudlích a vodě: Můj boj, jak je dostat pryč“

Lenka byla vždy oporou své rodiny. Svobodná matka, která vychovala dvě děti a pracovala na dvou zaměstnáních, nebyla cizí tvrdé práci a obětem. Ale teď, ve svých 65 letech, byla připravena odejít do důchodu a užívat si plody své práce. Nebo si to alespoň myslela.

Její syn, Michal, a jeho přítelkyně, Sára, se k ní „dočasně“ nastěhovali poté, co Michal přišel o práci. To bylo před dvěma lety. Co mělo být krátkodobým uspořádáním, se změnilo v dlouhodobou zátěž. Lenčin malý dům v klidném předměstí Prahy se stal bojištěm nesplněných slibů a narůstajících frustrací.

Lenka se snažila být trpělivá. Chápala, že časy jsou těžké, zvláště pro mladé lidi, kteří se snaží prosadit v dnešní ekonomice. Ale její trpělivost měla své meze. Poslední kapkou bylo, když zjistila, že Michal a Sára utratili peníze, které jim půjčila na žádosti o práci, za víkendový výlet do Karlových Varů.

„Nemohla jsem tomu uvěřit,“ řekla Lenka a zavrtěla hlavou. „Tady já šetřím a žiju na instantních nudlích a vodě jenom proto, abych vyšla s penězi, a oni jedou na dovolenou?“

Lenka se rozhodla, že je čas, aby odešli. Odešla do důchodu ze své práce jako školní knihovnice, ale vzala si neplacené volno a pár týdnů navíc pro sebe před oficiálním odchodem. Potřebovala čas na to, aby zjistila, jak dostat Michala a Sáru z jejího domu bez toho, aby způsobila rodinný rozkol.

Začala tím, že měla upřímný rozhovor s Michalem. „Miluji tě, ale musíš stát na vlastních nohou,“ řekla mu. „Je čas, abyste si se Sárou našli vlastní bydlení.“

Michal slíbil, že okamžitě začne hledat práci. Ale týdny se změnily v měsíce a nic se nezměnilo. Lenkčiny úspory se tenčily a její stres rostl. Zkoušela všechno—stanovila termíny, nabízela pomoc při hledání práce, dokonce navrhla, aby se přestěhovali k rodičům Sáry. Ale nic nefungovalo.

Jednoho dne přišla Lenka domů a našla dům v nepořádku. Špinavé nádobí se hromadilo ve dřezu, prádlo bylo rozházené po obýváku a vzduchem se nesla nezaměnitelná vůně marihuany. Konfrontovala Michala a Sáru, ale ti ji odbyli s tím, že se „jen snaží relaxovat.“

To byla poslední kapka. Lenka si sbalila věci a přestěhovala se do malého bytu na druhém konci města, nechávajíc svůj dům—a svého syna—za sebou. Nemohla si dovolit je dál podporovat, ani finančně ani emocionálně.

„Cítila jsem, že nemám na výběr,“ řekla Lenka se slzami v očích. „Miluji svého syna, ale nemohla jsem takhle dál žít.“

Lenčiny důchodové roky nebyly takové, jaké si představovala. Místo klidných dnů strávených zahradničením nebo čtením se ocitla pracující na částečný úvazek v místním obchodě s potravinami jen proto, aby vyšla s penězi. Její vztah s Michalem se napjal a mluvili spolu jen zřídka.

„Přála bych si, aby to dopadlo jinak,“ řekla Lenka. „Ale někdy musíte udělat těžká rozhodnutí pro své vlastní dobro.“

Lenčin příběh je jasnou připomínkou toho, že i ti nejsilnější z nás mají své hranice. Udělala to, co musela udělat, aby si znovu vzala svůj život do vlastních rukou, i když to znamenalo bolestivé oběti.