„Jsem nemocný, musím jít k rodičům,“ řekl manžel a nechal svou ženu se dvěma dětmi

Byl chladný úterní večer v předměstí Prahy, když se Jan vrátil z práce bledý a vyčerpaný. Jeho žena, Eva, si okamžitě všimla, že něco není v pořádku. „Jsi v pořádku?“ zeptala se s obavami ve tváři.

Jan si těžce povzdechl. „Myslím, že na mě něco leze. Nechci riskovat, že nakazím děti.“

Evě se sevřelo srdce. Jejich dvě děti, Anička, čtyři roky, a Matýsek, dva roky, byly už tak dost náročné i za normálních okolností. Představa, že by obě byly nemocné, byla zdrcující. „Co chceš dělat?“ zeptala se, snažíc se udržet klidný hlas.

„Myslím, že bych měl jít na pár dní k rodičům, dokud mi nebude lépe,“ odpověděl Jan. „Je to bezpečnější pro všechny.“

Eva neochotně přikývla. Chápala jeho důvody, ale nemohla se zbavit pocitu úzkosti, který se jí usadil v žaludku. „Dobře,“ řekla tiše. „Jen mi dej vědět, jestli budeš něco potřebovat.“

Jan si sbalil malou tašku a políbil Evu a děti na rozloučenou. „Zavolám ti zítra,“ slíbil před odchodem.

První noc byla těžká. Anička měla noční můru a Matýsek odmítal spát ve své postýlce, neutišitelně plakal, dokud ho Eva nevzala k sobě do postele. Sotva spala, neustále kontrolovala děti a měla starosti o Jana.

Druhý den se situace zhoršila. Eva se probudila s bolavým krkem a pulzující bolestí hlavy. Snažila se to překonat, ale odpoledne už měla horečku. Zavolala Janovi s nadějí na trochu útěchy.

„Ahoj, jak se cítíš?“ zeptala se slabě.

„Nic moc,“ přiznal Jan. „Ale myslím, že mi začíná být trochu lépe.“

Evě se sevřelo srdce ještě víc. „Myslím, že jsem taky nemocná,“ řekla třesoucím se hlasem.

Jan byl chvíli ticho. „Je mi to líto, Evo,“ řekl nakonec. „Ale nemůžu se vrátit. Je to příliš riskantní.“

Evě se do očí nahrnuly slzy. „Chápu,“ zašeptala a zavěsila.

Následující dny byly rozmazané horečnatými sny a plačícími dětmi. Eva se snažila postarat o Aničku a Matýska, zatímco bojovala s vlastní nemocí. Sotva měla energii vstát z postele, natož zvládat nároky dvou malých dětí.

Na konci týdne byla Eva na pokraji sil. Zavolala Janovi znovu, zoufalství v hlase. „Nemůžu to zvládnout sama,“ prosila. „Potřebuji tě tady.“

Jan váhal. „Vím, že je to těžké, ale nemůžu riskovat, že děti nakazím,“ řekl.

Eva pocítila vlnu hněvu a frustrace. „Už jsou nemocné!“ vykřikla. „A já taky! Potřebujeme tě tady!“

Jan si těžce povzdechl. „Přijdu zítra,“ řekl nakonec.

Ale zítřek přišel a odešel a Jan se nevrátil. Eva se cítila opuštěná a zrazená. Každý den bojovala dál, sotva se držela nad vodou.

O týden později se Jan konečně vrátil domů, vypadal mnohem lépe, ale našel domácnost v chaosu. Děti byly stále nemocné a Eva sotva fungovala.

„Je mi to tak líto,“ řekl Jan s očima plnýma slz, když viděl tu scénu.

Eva na něj pohlédla, vyčerpaná a zraněná ve tváři. „Je pozdě,“ řekla tiše. „Potřebovali jsme tě a ty jsi tu nebyl.“

Jan se snažil napravit situaci, ale škoda už byla napáchána. Důvěra mezi nimi byla narušena a jejich vztah se nikdy úplně nezotavil.