„Můj návrat do našeho společného bytu rozrušil jak mou sestru, tak jejího manžela“: Nyní její manžel plánuje podat žádost o rozvod a moje sestra mě viní ze všeho

Když jsem se vrátila do bytu, který jsem kdysi sdílela se svou sestrou Veronikou a jejím manželem Petrem, nikdy by mě nenapadlo, že to povede k takovému chaosu. Veronika a Petr tam pohodlně žili poslední tři roky, zatímco jsem byla pryč a pronajímala si malý byt na druhé straně města. Ale když mi skončila nájemní smlouva a nemohla jsem najít jinou cenově dostupnou možnost, Veronika mi nabídla pokoj v jejich prostorném bytě. Netušila jsem, že toto rozhodnutí rozplete jejich manželství.

Veronika a já jsme vždy byly blízké, ale náš vztah byl napjatý od chvíle, kdy jsem se vrátila. Petr, který zpočátku podporoval tento nápad, se rychle začal distancovat. Začal trávit více času v práci a méně doma. Veronika si změny všimla a vinila mě z narušení jejich kdysi klidného života.

„Karolíno, kdybys se nevrátila, Petr a já bychom byli stále šťastní,“ řekla jednoho večera Veronika se slzami v očích. „Sotva se mnou mluví. Je to jako by byl jiný člověk.“

Snažila jsem se ji ujistit, že Petrovo chování nemá se mnou nic společného, ale hluboko uvnitř jsem nemohla setřást pocit, že moje přítomnost skutečně způsobuje napětí. Petr a já jsme si vždy dobře rozuměli, možná až příliš dobře. Sdíleli jsme podobné zájmy a často jsme se zapojovali do rozhovorů, které Veroniku nechávaly stranou.

Jedné noci to vyvrcholilo. Petr přišel domů pozdě a páchl alkoholem. Zakymácel se do obývacího pokoje, kde jsme s Veronikou sledovaly televizi.

„Proč je stále tady?“ zamumlal a ukázal na mě třesoucím se prstem. „Tohle je náš domov, ne její.“

Veronika vyskočila z gauče, tvář jí zrudla hněvem. „Petře, to je moje sestra! Nemá kam jinam jít!“

„To není můj problém,“ odsekl. „Už mě nebaví takhle žít. Buď ona nebo já.“

Místnost ztichla. Veronika se na mě podívala s prosebnýma očima, ale já neměla slova. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině.

Druhý den ráno si Petr sbalil věci a odešel. Veronika byla neutišitelná. Vinila mě úplně za jeho odchod.

„Karolíno, kdybys se jen držela dál, mohli bychom to vyřešit,“ vzlykala. „Teď je pryč a je to všechno tvoje vina.“

Snažila jsem se ji utěšit, ale odstrčila mě pryč. Následující dny byly plné napětí a ticha. Veronika se mnou sotva mluvila a když ano, bylo to jen proto, aby vyjádřila svůj hněv a frustraci.

O týden později dostala Veronika od Petra rozvodové papíry. Byla zdrcená. Zavřela se ve svém pokoji na několik dní, plakala a odmítala jíst. Cítila jsem se bezmocná a provinilá, i když jsem věděla hluboko uvnitř, že jejich problémy byly hlubší než můj návrat.

Jak týdny přecházely v měsíce, Veroničin hněv vůči mně jen rostl. Nemohla mi odpustit za to, co věřila, že byla moje role v rozpadu jejího manželství. Náš kdysi blízký vztah byl nenávratně rozbitý.

Na konci jsem se odstěhovala z bytu a našla si malý byt pro sebe. S Veronikou teď mluvíme jen zřídka. Bolest a zášť jsou pro nás obě příliš velké na to, abychom je unesly.