„Babička mě nutí sdílet byt s bratrem. Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip“

Když mi babička poprvé řekla, že musím sdílet svůj byt s bratrem Tomášem, zasmála jsem se. Myslela jsem si, že je to jeden z jejích podivných vtipů. Ale když to zopakovala s vážným výrazem v očích, uvědomila jsem si, že to myslí smrtelně vážně.

„Nebudu mít klid, dokud nebudeš sdílet svůj byt s bratrem,“ řekla neochvějným hlasem.

Tomáš a já jsme si nikdy nebyli blízcí. Když jsme vyrůstali, on byl vždy ten, kdo měl problémy, zatímco já, Adéla, jsem byla ta zodpovědná. Byl černou ovcí rodiny, vždycky přecházel z jednoho zaměstnání do druhého a nikdy se neusadil. Mezitím jsem tvrdě pracovala, abych získala stabilní práci a konečně si koupila vlastní byt v centru Prahy.

Když babička zemřela, její slova mi zněla v hlavě. Cítila jsem povinnost splnit její poslední přání, i když to znamenalo převrátit svůj život naruby. Tomáš žil v chátrajícím bytě na okraji města a sotva vycházel s penězi. Věděla jsem, že potřebuje pomoc, ale nebyla jsem připravená na chaos, který následoval.

První týdny byly noční můra. Tomáš se nastěhoval se svými několika věcmi a spoustou zavazadel—doslova i obrazně. Byl nepořádný, hlučný a bezohledný. Nechal špinavé nádobí ve dřezu, pouštěl hudbu v nevhodných hodinách a přiváděl si kamarády bez ptaní. Můj kdysi klidný útočiště se proměnilo v bojiště.

Snažila jsem se s ním mluvit, stanovit hranice a dokonce vytvořit rozpis domácích prací jako za dětských let. Ale nic nefungovalo. Tomáš přikyvoval a souhlasil přede mnou, ale jakmile jsem se otočila zády, vrátil se ke svým starým zvykům. Jako by mu bylo jedno, jak jeho chování ovlivňuje mě.

Jednou večer, po zvlášť ostré hádce o jeho nedostatek příspěvků na domácnost, Tomáš vyběhl ven. Dva dny se nevrátil. Když se konečně vrátil, vypadal zanedbaně a cítil se alkoholem. Uvědomila jsem si tehdy, že bojuje s něčím víc než jen s hledáním stabilní práce—bojoval se svými vlastními démony.

Chtěla jsem mu pomoci, ale nevěděla jsem jak. Každý pokus o kontakt byl odmítán nebo ignorován. Bylo to jako snažit se udržet vodu v dlaních; bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, stále mi proklouzávala mezi prsty.

Jak měsíce plynuly, napětí mezi námi bylo nesnesitelné. Moje práce začala trpět, protože jsem se doma nemohla soustředit. Moji přátelé si všimli změny ve mně a naléhali na mě, abych ho vyhodila, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. Babiččina slova mě pronásledovala: „Nebudu mít klid, dokud nebudeš sdílet svůj byt s bratrem.“

Jednoho večera, po další hádce o jeho nezodpovědné chování, Tomáš opět odešel. Tentokrát se nevrátil celý týden. Když se konečně vrátil, byl v horším stavu než kdy předtím. Ztratil práci a neměl kam jít.

Cítila jsem se uvězněná. Nemohla jsem ho opustit, ale život s ním mě ničil. Poslední kapkou bylo zjištění, že mi kradl peníze z peněženky na alkohol. Zlomilo mi to srdce vidět, kam až klesl.

Na konci jsem neměla jinou možnost než ho požádat, aby odešel. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, ale věděla jsem, že je to jediný způsob, jak se zachránit. Tomáš odešel beze slova a od té doby jsem o něm neslyšela.

Babiččino přání zůstává nesplněné a tíží mě na svědomí. Chtěla jsem uctít její památku tím, že pomůžu svému bratrovi, ale někdy láska nestačí k tomu, aby někoho zachránila před sebou samým.