„Jsem Vyčerpaná z Neustálého Srovnávání Mé Tchyně Mezi Mým Dítětem a Dítětem Mé Švagrové: Nevidím Cestu Ven“

Zoja seděla na kraji postele, hlavu v dlaních, cítila tíhu světa na svých ramenou. Byl to další vyčerpávající den, plný obvyklého chaosu při výchově batolete, ale co ji skutečně vyčerpávalo, bylo neustálé srovnávání od její tchyně, Karolíny. Pokaždé, když je navštívili, Karolína našla způsob, jak zmínit, jak úžasné je dítě Petra a Marie, nenápadně naznačujíc, že Zoji syn, Tomášek, nějak zaostává.

„Petrova a Mariina malá Anička už mluví v celých větách,“ říkala Karolína s úsměvem, který nedosahoval jejích očí. „Není Tomášek stále jenom žvatlající?“

Zoje se pokaždé sevřelo srdce. Milovala Tomáška nade vše a věděla, že se vyvíjí svým vlastním tempem. Ale neustálé srovnávání ji přimělo cítit se jako selhávající matka. Snažila se o tom mluvit se svým manželem Petrem, ale ten to vždycky odbyl.

„Máma to nemyslí zle,“ říkal. „Je prostě hrdá na Aničku.“

Ale Zoja nemohla setřást pocit, že je za tím něco víc. Její vlastní matka se ji snažila utěšit tím, že pro tchyni jsou děti dcery často bližší než děti syna. Zoja si nebyla jistá, jestli tomu věří nebo jestli se ji máma jen snaží uklidnit.

Jednoho obzvlášť těžkého večera, po dalším rodinném setkání, kde Karolína opět chválila Aničku a sotva si všimla Tomáška, se Zoja rozhodla, že už to nemůže dál snášet. Potřebovala Karolíně vysvětlit, jak moc jí její komentáře ubližují.

Druhý den pozvala Karolínu na kávu. Když seděly v obýváku, Zoja se zhluboka nadechla a začala.

„Karolíno, potřebuji s tebou mluvit o něčem, co mě trápí,“ řekla a snažila se udržet hlas klidný. „Mám pocit, že neustále srovnáváš Tomáška s Aničkou a začíná mě to opravdu trápit.“

Karolína vypadala překvapeně. „Ach Zojo, netušila jsem, že to tak cítíš. Jsem prostě tak hrdá na Aničku a všechny její úspěchy.“

„To chápu,“ odpověděla Zoja, „ale Tomášek je také skvělý. Vyvíjí se svým vlastním tempem a přála bych si, abys to viděla.“

Karolína pomalu přikývla. „Rozumím tomu, co říkáš. Pokusím se být ohleduplnější ve svých komentářích.“

Na chvíli Zoja pocítila záblesk naděje. Možná se věci změní. Ale jak týdny plynuly, bylo jasné, že staré návyky umírají těžko. Karolína pokračovala ve srovnávání obou dětí, často aniž by si to uvědomovala.

Zoja cítila rostoucí zášť. Začala se vyhýbat rodinným setkáním a vymýšlet výmluvy, proč nenavštěvovat Karolínu. Napětí mezi ní a Petrem také rostlo. Nemohl pochopit, proč je stále tak rozrušená, a ona nemohla pochopit, proč nevidí, jak moc jí matčiny komentáře ubližují.

Jednoho večera, po dalším hádce s Petrem o chování jeho matky, se Zoja rozplakala. Cítila se uvězněná v situaci bez východiska. Milovala Petra a Tomáška nade vše, ale neustálé srovnávání ji ničilo.

Když ležela v posteli a zírala na strop, Zoja si uvědomila, že možná nikdy nenajde řešení. Karolína se pravděpodobně nikdy nezmění a Petr bude vždycky bránit svou matku. Jediné, co mohla udělat, bylo pokusit se co nejlépe chránit Tomáška před srovnáváním a soustředit se na jeho výchovu s veškerou láskou a podporou, kterou si zasloužil.

Ale hluboko uvnitř věděla, že bolest tam bude vždycky přítomná, číhající v pozadí jako stálá připomínka nemožných standardů, které cítila, že nikdy nedokáže splnit.