„Babička mě donutila sdílet byt s bratrem. Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip“

Když babička Marie zemřela, zanechala po sobě závěť, která šokovala celou rodinu. Vždycky byla tím, kdo nás držel pohromadě, ale její poslední přání bylo něco, co nikdo z nás nečekal. „Nebudu mít klid, dokud nebudeš sdílet svůj byt s bratrem,“ napsala roztřeseným rukopisem. Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip, ale právník mě ujistil, že je to skutečné.

Můj bratr Tomáš a já jsme si nikdy nebyli blízcí. Když jsme vyrůstali, on byl vždy ten, kdo měl problémy, zatímco já jsem byla ta zodpovědná. Nebyl ani tady, ani tam, vždycky se potuloval od jednoho zaměstnání k druhému, od jednoho města k druhému. Mezitím jsem tvrdě pracovala, abych si zajistila stabilní práci a konečně si koupila vlastní byt v centru Prahy. Byl to můj útočiště, můj únik z chaosu rodinného života.

Ale teď se babiččino poslední přání měnilo mé útočiště v bojiště. Tomáš se objevil u mých dveří s taškou přes rameno a rozpačitým úsměvem na tváři. „Vypadá to, že jsme teď spolubydlící,“ řekl a snažil se odlehčit atmosféru.

Donutila jsem se usmát a pustila ho dovnitř, ale uvnitř jsem zuřila. Jak mi to mohla babička udělat? Nevěděla snad, jak těžce jsem na tento byt pracovala? Tomáš hodil svou tašku do obýváku a okamžitě se usadil na gauči.

První dny byly trapné, ale zvládnutelné. Tomáš se většinou držel stranou, trávil dny venku a noci na gauči sledováním televize. Ale jak týdny plynuly, jeho přítomnost mi začala lézt na nervy. Nechal špinavé nádobí ve dřezu, nikdy nevynesl odpadky a jeho přátelé chodili na návštěvu v kteroukoliv hodinu noci.

Jednoho večera jsem přišla z práce domů a našla Tomáše a jeho přátele rozvalené v obýváku, lahve od piva rozházené po podlaze. Byt páchl alkoholem a kouřem. Praskla mi trpělivost.

„Tomáši, tohle není studentský byt! Musíš po sobě uklízet a respektovat můj prostor!“ křičela jsem, frustrace ve mně vřela.

Podíval se na mě s mixem viny a vzdoru. „Uklidni se, Naďo. Je to jen jedna noc. Uklidíme.“

Ale nebyla to jen jedna noc. Stalo se to vzorcem. Kdykoliv jsem se s ním snažila o tom mluvit, odbýval mě nebo sliboval, že se polepší, ale nic se nezměnilo. Napětí mezi námi rostlo každým dnem.

Jedné noci, po dalším hádce o jeho nedostatek zodpovědnosti, Tomáš vyběhl z bytu. Dva dny se nevrátil. Když se konečně vrátil, vypadal hrozně, oči měl zarudlé a oblečení rozcuchané.

„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se ho, starost přehlušující můj hněv.

„Do toho ti nic není,“ zamumlal a prošel kolem mě.

Cítila jsem bodnutí viny. Možná jsem na něj byla příliš tvrdá. Možná měl větší problémy, než jsem si uvědomovala. Ale kdykoliv jsem se snažila k němu přiblížit, zavřel se přede mnou.

Uplynuly měsíce a náš vztah se ještě více zhoršil. Byt, který kdysi byl mým bezpečným útočištěm, teď připomínal vězení. Začala jsem trávit více času v práci nebo venku s přáteli, vyhýbajíc se návratu domů co nejvíce.

Jedné noci jsem přišla domů pozdě a našla Tomáše bezvědomí na gauči s prázdnou lahví od prášků na konferenčním stolku. Panika mnou projela a zavolala jsem 112. Záchranáři přijeli rychle a odvezli ho do nemocnice.

Seděla jsem v čekárně s myslí plnou viny a strachu. Nepřehnala jsem to? Bylo babiččino přání chybou?

Tomáš přežil, ale náš vztah už nikdy nebyl stejný. Krátce po tom incidentu se odstěhoval a zanechal za sebou napjatý vztah a spoustu nezodpovězených otázek.

Babiččino přání nás sice svedlo dohromady, ale také nás rozdělilo. Nemohla jsem si pomoct a přemýšlela jsem, jestli věděla, co se stane, nebo jestli prostě doufala v to nejlepší.

Na konci dne bylo sdílení bytu s Tomášem lekcí o rodinné dynamice a osobních hranicích. Donutilo mě to čelit vlastním omezením a složitostem sourozeneckých vztahů. Ale nesblížilo nás to; spíše nás to ještě více rozdělilo.