„Teď se bojím telefonátů od mé dcery: Volá jen kvůli penězům“

Gabriela bývala světlem našeho života. Můj manžel Michal a já jsme netrpělivě čekali na její telefonáty, vážili jsme si každého okamžiku, který jsme mohli strávit mluvením s naší jedinou dcerou. Ale teď se tyto telefonáty staly zdrojem strachu a zklamání.

Všechno to začalo, když se Gabriela odstěhovala na vysokou školu. Byli jsme na ni tak hrdí, když jsme sledovali její první kroky k nezávislosti. Vždy byla chytrá studentka, plná snů a ambicí. Ale jak čas plynul, její telefonáty se stávaly méně častými a více transakčními.

„Ahoj mami, můžeš mi poslat nějaké peníze? Potřebuji je na učebnice,“ říkala. Zpočátku jsme tomu nepřikládali velkou váhu. Vysoká škola je drahá a chtěli jsme ji podpořit, jak jen to šlo. Ale brzy se žádosti stávaly častějšími a méně ospravedlnitelnými.

„Mami, potřebuji peníze na nájem,“ „Tati, můžeš mi pomoct s platbou za auto?“ Důvody se hromadily a pokaždé jsme jí poslali peníze s nadějí, že to bude naposledy. Ale nikdy to nebylo.

Když Gabriela absolvovala, doufali jsme, že se věci změní. Našla si práci v jiném městě a mysleli jsme si, že konečně bude stát na vlastních nohou. Ale telefonáty kvůli penězům nepřestaly. Naopak, staly se zoufalejšími.

„Mami, ztratila jsem práci. Můžeš mi pomoct s účty?“ „Tati, potřebuji peníze na potraviny.“ Každý telefonát byl novou krizí a pokaždé jsme jí poslali peníze, ona zase zmizela a objevila se jen tehdy, když potřebovala další.

Nešlo jen o peníze; bolelo nás uvědomění, že Gabriele na nás už nezáleží. Nikdy nevolala, aby se zeptala, jak se máme nebo aby se s námi podělila o svůj život. Vždy šlo jen o to, co potřebovala od nás.

Jednoho dne jsem se rozhodla ji konfrontovat. „Gabrielo, proč nám voláš jen tehdy, když potřebuješ peníze? Nezáleží ti na nás vůbec?“ Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho, než konečně odpověděla.

„Mami, není to tak. Procházím teď těžkým obdobím,“ řekla. Ale její slova zněla prázdně a nemohla jsem setřást pocit, že pro ni nejsme nic víc než bankomat.

Michal se snažil být chápavější. „Je to naše dcera, Aubrey. Musíme jí pomoci,“ říkal. Ale i on nemohl ignorovat rostoucí vzdálenost mezi námi a Gabrielou.

Poslední kapkou bylo, když Gabriela zavolala uprostřed noci, plakala a prosila o peníze na splacení dluhu. Poslali jsme jí peníze, ale tentokrát jsem nemohla zadržet svůj hněv.

„Gabrielo, tohle musí přestat. Nemůžeš nás takhle využívat,“ řekla jsem jí. Zavěsila mi a několik měsíců jsme o ní neslyšeli.

Když konečně zavolala znovu, byl to stejný příběh. Potřebovala peníze na něco naléhavého. Tentokrát jsme řekli ne. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující.

Od té doby nám Gabriela nezavolala. Michal a já sedíme každý den u telefonu a doufáme, že se ozve kvůli něčemu jinému než penězům. Ale hluboko uvnitř víme, že náš vztah s dcerou je nenapravitelně rozbitý.

Dali jsme jí vše, co jsme mohli, ale nikdy to nebylo dost. A teď nám zůstává jen bolestné uvědomění, že Gabriele na nás už nezáleží.