„Odmítla jsi mi pomoci s dětmi. Teď se o tátu postarej sama,“ řekla moje dcera. Nevím, co teď dělat

Nikdy jsem si nepředstavovala, že můj život dopadne takto. Jmenuji se Alena a je mi 58 let. Moje dny jsou naplněny péčí o mého 85letého otce, Karla, který už dva roky bojuje s vážnou nemocí. Jeho stav se zhoršil natolik, že potřebuje neustálou péči, a já jsem jediná, kdo mu ji může poskytnout.

Moje dcera, Tereza, a já jsme bývaly velmi blízké. Má dvě malé děti, Vojtu a Aničku, kteří jsou plní energie a neustále v pohybu. Před několika lety mě Tereza požádala, jestli bych jí mohla pomoci hlídat děti několik dní v týdnu. V té době jsem už měla problémy s vyvážením své práce a péče o otce. Musela jsem její žádost odmítnout a vysvětlit jí, že to prostě nezvládnu.

Tereza byla zraněná a zklamaná. Cítila se opuštěná a nepodporovaná a náš vztah od té doby trpěl. Přestala nás tak často navštěvovat a naše telefonáty se staly méně častými. Snažila jsem se jí vysvětlit svou situaci, ale ona nedokázala pochopit, proč si nemohu najít čas pro ni a její děti.

Nyní se stav mého otce zhoršil. Už nemůže chodit sám a potřebuje pomoc i s těmi nejzákladnějšími úkoly jako je jídlo a koupání. Musela jsem opustit svou práci, abych se o něj mohla starat na plný úvazek. Finanční zátěž je obrovská a emocionální nápor ještě větší. Cítím se izolovaná a přetížená, nemám se na koho obrátit o pomoc.

Minulý týden jsem se obrátila na Terezu s nadějí, že bychom mohly napravit náš vztah a že by mi mohla pomoci s tátou. Vysvětlila jsem jí, jak vážná situace je a jak moc potřebuji její podporu. Její odpověď byla chladná a neodpouštějící.

„Odmítla jsi mi pomoci s dětmi. Teď se o tátu postarej sama,“ řekla a zavěsila telefon.

Byla jsem zdrcená. Ta slova mi zněla v hlavě a cítila jsem hluboký pocit lítosti a smutku. Nikdy jsem nechtěla, aby to takto dopadlo. Miluji svou dceru i své vnoučata, ale prostě jsem jí nemohla pomoci, když to nejvíc potřebovala. Teď, když potřebuji její podporu více než kdy jindy, se ke mně otočila zády.

Každý den je boj. Vstávám brzy ráno, abych připravila snídani pro tátu, podala mu léky a pomohla mu s ranní rutinou. Zbytek dne trávím péčí o jeho potřeby, zajišťováním jeho pohodlí a snahou udržet domácnost v pořádku. Nemám čas pro sebe, žádný čas na odpočinek nebo relaxaci.

Nemohla jsem jít do nemocnice na vlastní lékařské prohlídky nebo dokonce udělat rychlý nákup bez obav o to, že nechám tátu samotného. Izolace je dusivá a tíha odpovědnosti je někdy nesnesitelná.

Nevím, co teď dělat. Srdce mi bolí po vztahu, který jsem měla s Terezou, a po podpoře, kterou zoufale potřebuji. Ale zdá se, že ten most byl spálen a já musím tuto obtížnou cestu zvládnout sama.

Doufám, že jednoho dne Tereza pochopí situaci, ve které jsem byla, a najde ve svém srdci odpuštění. Do té doby budu pokračovat v péči o svého otce co nejlépe mohu, i když to vypadá jako nemožný úkol.