Zůstala jsem sama s nevěstou: Když rodina není to, co se zdá

„Panebože, Katko, co to děláš?“ vyhrkla jsem, když jsem ji našla v kuchyni, jak pláče nad rozbitým hrnkem. Její ruce se třásly a na zemi se leskla kaluž čaje. „Promiňte, mami,“ vzlykla a rychle se snažila střepy posbírat. „To nic, nech to být, já to uklidím,“ řekla jsem a přitom jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. Věděla jsem, že to není jen o rozbitém hrnku. Něco bylo špatně.

Marek byl pryč teprve druhý den a už jsem cítila, jak se mezi mnou a Katkou napíná neviditelné lano. Nikdy jsme si nebyly úplně blízké, ale teď, když byla těhotná a Marek na služební cestě v Brně, jsem cítila odpovědnost. Byla jsem tu pro ni – nebo jsem si to aspoň myslela.

Večer jsme seděly u stolu a Katka mlčky míchala polévku. „Chutná ti to?“ zeptala jsem se opatrně. Přikývla, ale oči měla zarudlé. „Katko, něco tě trápí?“ zkusila jsem to znovu. Zvedla ke mně pohled a poprvé jsem v nich zahlédla strach. „Můžu vám něco říct? Ale nesmíte to říct Markovi.“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc scénářů. Co když Marek něco provedl? Co když má Katka zdravotní problémy? Přikývla jsem a čekala.

„Já… já nevím, jestli to dítě je jeho,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. Svět se mi na okamžik zastavil. „Cože?“ vydechla jsem. „Katko…“

Rozplakala se naplno. „Já vím, že je to hrozný. Byla jsem zoufalá, Marek byl pořád v práci… a já byla sama…“ Její slova mě bodala do srdce. Vždycky jsem si myslela, že máme normální rodinu. Že Marek je ten správný chlap, který si zaslouží štěstí. A teď tohle.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, co mám dělat. Ráno jsem ji našla v obýváku, jak sedí na gauči a dívá se do prázdna. „Katko, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Já vím,“ řekla tiše. „Nechci Markovi ublížit. Ale bojím se.“

„A kdo je otec?“ zeptala jsem se přímo.

Chvíli mlčela a pak šeptla: „Petr.“

Petr byl Marekův nejlepší kamarád od dětství. Chodil k nám na nedělní obědy, smál se s námi u stolu, pomáhal nám opravovat plot na chalupě v Orlických horách. Nikdy by mě nenapadlo…

„A Marek nic netuší?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Myslí si, že je všechno v pořádku.“

Seděla jsem tam a cítila, jak se mi bortí svět pod nohama. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme byli spolu jako rodina – Vánoce u stromečku, společné dovolené na Šumavě… A teď mám být ta, kdo rozhodne, jestli tuhle lež udržet?

Další dny byly jako zlý sen. Katka byla uzavřená do sebe a já chodila po bytě jako tělo bez duše. Když mi jednoho večera zavolal Marek z Brna a ptal se, jak se máme, musela jsem se přemáhat, abych mu neřekla pravdu.

„Všechno je v pořádku,“ zalhala jsem mu do telefonu a nenáviděla se za to.

Jednoho dne přišla Katka za mnou do kuchyně. „Mami… já už to nevydržím. Musím mu to říct.“

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se.

„Ano. Nechci žít ve lži.“

Ten večer jsme seděly spolu na gauči a čekaly na Marka. Když přišel domů, poznal hned, že něco není v pořádku.

„Co se děje?“ zeptal se.

Katka mu všechno řekla. Sledovala jsem Marka – jeho tvář zbledla, oči se zalily slzami a pak jen tiše odešel z pokoje.

Následující týdny byly peklo pro nás všechny. Marek nechtěl s Katkou mluvit, Petr přestal chodit k nám domů a já měla pocit, že naše rodina už nikdy nebude jako dřív.

Jednou večer přišel Marek za mnou do kuchyně. „Mami… co mám dělat? Mám ji vyhodit? Nebo jí odpustit?“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Dnes už je to několik měsíců od té doby. Marek s Katkou spolu zůstali – rozhodli se dát tomu ještě šanci kvůli dítěti. Ale nic už není jako dřív.

Někdy si říkám: Udělala bych něco jinak? Měla jsem mlčet déle? Nebo měla zasáhnout hned? Co byste udělali vy na mém místě?