Anna: Iluze štěstí a stíny rodiny – Příběh jedné české dívky

„Proč mi to děláš, tati?“ vyhrkla jsem, aniž bych si to stihla rozmyslet. Všichni u stolu ztichli. Bramborový salát na mém talíři vypadal najednou odpudivě, stejně jako ta scéna, která se odehrávala v našem panelákovém bytě na pražském Jižním Městě. Otec se na mě podíval s tím svým unaveným pohledem, který jsem znala už od dětství. Lucie, jeho nová žena, se snažila tvářit mile, ale v očích jí hrála nejistota. Můj mladší bratr Tomáš si nervózně pohrával s vidličkou.

„Anninko, prosím tě, nech toho. Snažíme se tu mít hezký večer,“ řekl otec a jeho hlas zněl ostřeji, než zamýšlel.

„Hezký večer? S cizí ženskou u našeho stolu? To je pro tebe normální?“ vyjela jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Lucie sklopila oči a já si všimla, jak se jí třesou ruce. V tu chvíli jsem ji litovala, ale zároveň jsem ji nenáviděla za to, že je tady místo mámy.

Máma odešla před dvěma lety. Neunesla otcovy nevěry a jeho věčné výmluvy. Zůstali jsme s Tomášem sami s tátou, který se rychle oklepal a přivedl si Lucii. Od té doby bylo všechno jinak. Byt voněl jinak, ve skříni visely cizí šaty a v koupelně se objevily voňavky, které mi připomínaly cizí domov.

Po večeři jsem zabouchla dveře svého pokoje a pustila si nahlas hudbu. Petr mi psal zprávu: „Můžu přijít? Chci tě vidět.“

Petr byl moje útěcha. Myslela jsem si, že s ním uteču před vším tím chaosem doma. Jenže poslední dobou byl odtažitý. Mluvil o tom, že chce být chvíli sám, že má moc práce na fakultě. Věděla jsem, že něco není v pořádku.

Druhý den ráno jsem našla Lucii v kuchyni. Seděla u stolu a plakala. Zastavila jsem se ve dveřích.

„Promiň,“ řekla tiše. „Nechtěla jsem ti vzít rodinu.“

Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem naštvaná na ni i na tátu, ale zároveň jsem cítila její bolest. „To není tvoje vina,“ zamumlala jsem nakonec a rychle odešla.

Ve škole jsem byla duchem nepřítomná. Kamarádka Jana mě pozorovala a nakonec mě vytáhla na kafe do školní kantýny.

„Co se děje?“ zeptala se přímo.

„Všechno je na nic,“ povzdechla jsem si. „Táta má novou ženu, máma je pryč a Petr… myslím, že mě už nemiluje.“

Jana mě objala. „To přejde. Ale musíš si ujasnit, co chceš ty.“

Její slova mi zněla v hlavě celý den. Co vlastně chci? Chci zpátky starý život? Chci Petra? Nebo jen klid?

Večer jsem šla za tátou do obýváku. Seděl u televize a koukal na zprávy.

„Tati… proč jsi to udělal? Proč jsi nám rozbil rodinu?“

Otec vypnul televizi a dlouho mlčel. „Byl jsem zbabělec, Anno. Nechtěl jsem být sám. Ale taky jsem nechtěl ztratit vás.“

„Ale ztratil jsi nás oba,“ řekla jsem tiše.

Odešla jsem do svého pokoje a rozplakala se. V tu chvíli mi přišla zpráva od Petra: „Musíme si promluvit.“

Sešli jsme se v parku pod lampou. Petr vypadal nervózně.

„Anno… já už nevím, jestli to mezi námi funguje,“ začal opatrně.

Cítila jsem, jak se mi hroutí další kus světa. „Myslela jsem, že spolu zvládneme všechno…“

Petr zavrtěl hlavou. „Nejsi šťastná. A já taky ne.“

Rozešli jsme se tam pod tou lampou, mezi spadaným listím a studeným větrem.

Doma jsem seděla na posteli a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o mámě, o tátovi, o Lucii i o Petrovi. Všichni mě nějak zklamali – nebo jsem zklamala já je?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Pozorovala jsem lidi v tramvajích, matky s dětmi na hřištích i staré páry v kavárnách. Přemýšlela jsem o tom, co je vlastně štěstí. Je to rodina? Láska? Nebo jen pocit klidu?

Jednou večer mě Lucie zastavila na chodbě.

„Anno… můžeme si promluvit?“

Přikývla jsem.

„Vím, že mě nikdy nebudeš mít ráda jako svou mámu,“ řekla tiše. „Ale chci být aspoň někdo, komu můžeš věřit.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v nich neviděla soupeřku, ale člověka stejně zraněného jako já.

Začaly jsme spolu víc mluvit. O malých věcech – o škole, o vaření, o Tomášovi. Pomalu jsme si k sobě hledaly cestu.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Seděli jsme všichni u jednoho stolu – já, Tomáš, táta, Lucie i máma. Bylo to zvláštní a trochu trapné.

„Život není pohádka,“ řekla máma najednou. „Ale pořád jsme rodina.“

V tu chvíli mi došlo, že rodina není o dokonalosti ani o tom, kdo s kým žije pod jednou střechou. Je to o tom nevzdat to navzdory bolesti.

Dnes už vím, že štěstí není iluze ani délibáb za rohem dalšího vztahu nebo nové rodiny. Je to odvaha přijmout věci takové, jaké jsou – a hledat v nich smysl.

Někdy si říkám: Kolik iluzí musíme ztratit, abychom našli sami sebe? A kolik odvahy potřebujeme k tomu odpustit těm, kteří nás zranili?