Nejsem jen uklízečka! – Můj boj o respekt a vlastní sny v manželství s Markem

„Jano, kde je moje košile? A proč ještě není večeře?“ ozvalo se z obýváku, kde Marek seděl s nohama na stole a sledoval fotbal. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem. Už potřetí ten den. Místo toho jsem jen tiše vzdychla, utřela si ruce do zástěry a šla hledat tu jeho zatracenou košili.

V hlavě mi hučelo. Vždyť já nejsem jen uklízečka! Ale kdo by to poznal? Marek mě už roky vnímá jen jako někoho, kdo má vařit, prát a starat se o děti. Když jsem mu jednou řekla, že bych chtěla zkusit večerní kurz keramiky, jen se ušklíbl: „Na co ti to bude? Stejně to nikdy nedoděláš.“ A já mlčela. Jako vždycky.

Ale dneska bylo něco jinak. Možná to bylo tím, že dcera Klárka přišla ze školy uplakaná, protože jí spolužačka řekla, že její maminka je „jen uklízečka“. Možná tím, že jsem v zrcadle viděla unavenou ženu s kruhy pod očima a mastnými vlasy, která už ani neví, kdy se naposledy smála. Nebo tím, že jsem si vzpomněla na svoje sny – chtěla jsem být učitelkou výtvarné výchovy. Chtěla jsem tvořit, inspirovat děti, mít svůj svět. A místo toho? Můj svět je kuchyň, koupelna a věčně nespokojený Marek.

Ten večer jsem poprvé za dlouhou dobu odmítla jeho požadavek. „Najdi si tu košili sám, Marku. Já teď pomáhám Klárce s úkolem.“ Podíval se na mě jako na cizího člověka. „Cože? Ty mi odmlouváš?“ Jeho hlas byl tvrdý, ale já necouvla. „Ano, odmlouvám. Nejsem tvoje služka.“

Následující dny byly napjaté. Marek byl odtažitý, mlčel nebo práskal dveřmi. Klárka mě objímala častěji než dřív a syn Tomáš se ptal, jestli se budeme rozvádět. Bylo mi úzko, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že žiju svůj život.

Začala jsem chodit na keramiku. První hodina byla rozpačitá – ruce se mi třásly a měla jsem pocit, že všichni vidí, jak jsem neschopná. Ale paní učitelka Novotná byla laskavá: „Nebojte se, Jano. Každý začínal.“ Po hodině jsem domů nesla první neforemný hrnek a Klárka ho hned chtěla používat na kakao.

Marek zuřil: „To budeš courat po večerech a necháš mě tady samotného? Co když přijdu domů hladový?“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že potřebuji čas pro sebe. „Všichni mají nějaké koníčky nebo práci! Proč já ne?“ On jen mávl rukou: „To jsou ženské blbosti.“

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Pavlína. Seděly jsme u kávy a já jí všechno vyklopila – jak se cítím neviditelná, jak mě Marek ponižuje a jak mám strach něco změnit. Pavlína mě chytila za ruku: „Jani, nejsi sama. Tohle zažívá spousta žen. Ale musíš si stát za svým.“

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, co se povedlo a co mě trápí. Postupně jsem si uvědomovala, že nejsem tak slabá, jak si myslím. Děti si všimly změny – Klárka byla hrdá na moje keramické výrobky a Tomáš mi pomáhal s večeří.

Jednoho dne přišel Marek domů dřív. Našel mě v kuchyni s hlínou na rukou a dětmi kolem stolu. „Tohle je teď tvoje práce?“ zeptal se posměšně. Podívala jsem se mu do očí: „Ne, tohle je můj život.“

Začal křičet: „Takže už nejsi moje žena? Jen nějaká umělkyně?“ Děti se schovaly do pokoje a já cítila slzy v očích. Ale tentokrát jsem neustoupila: „Jsem tvoje žena, ale taky člověk s vlastními sny.“

Následující týdny byly těžké. Marek byl stále víc odtažitý, někdy i hrubý slovně. Přemýšlela jsem o rozvodu – bála jsem se o děti i o sebe. Ale zároveň jsem věděla, že už nikdy nechci být jen stínem ve vlastním domě.

Jednou večer přišla Klárka do kuchyně a objala mě: „Mami, já chci být jako ty. Silná.“ V tu chvíli mi došlo, že bojuju nejen za sebe, ale i za ni.

Začala jsem hledat práci – nejdřív brigádu v místní knihovně, pak mi nabídli vedení kroužku keramiky pro děti v Domě dětí a mládeže. Byla jsem nervózní, ale šťastná.

Marek to nesl těžce – odmítal se mnou mluvit, někdy mi vyčítal každou hodinu mimo domov. Ale já už zpátky nemohla.

Dnes už vím, že nejsem jen uklízečka nebo manželka. Jsem Jana – žena s vlastním hlasem a sny.

Někdy si říkám: Kolik z nás žije život někoho jiného? Kolik z nás čeká na povolení být sama sebou? Co byste udělali vy na mém místě?