Když se láska mění v účty: Příběh rodiny Novotných
„Takže chceš, abych ti každý měsíc posílala peníze na účet? Jako nějaký spolubydlící?“ vyhrkla jsem, když Petr položil na stůl papír s rozpočtem. Jeho pohled byl pevný, ale v očích měl nejistotu. „Není to o tom, že bychom byli spolubydlící, Anno. Jen… je fér, abychom se oba podíleli na výdajích. Ty už taky vyděláváš.“
V tu chvíli mi v uších hučelo. Vždyť jsem roky držela domácnost pohromadě, vařila, prala, starala se o děti i jeho rodiče. A teď mám platit třicet procent účtů? „Dobře,“ řekla jsem ledově. „Ale pak budu dělat jen sedmdesát procent domácích prací.“
Petr se zasmál, myslel si, že žertuji. Ale já jsem to myslela vážně. Druhý den jsem nevyprala jeho košile. Dětem jsem připravila jen jejich snídani a jeho talíř zůstal prázdný. Když přišel večer domů a našel v kuchyni neumyte nádobí, jen pokrčil rameny. Ale třetí den už začal být nervózní.
„Anno, proč je tady takový nepořádek?“ ptal se podrážděně.
„To je těch třicet procent práce, co už nedělám,“ odpověděla jsem klidně.
Začalo to být směšné i smutné zároveň. Děti – Tomáš a Klárka – si začaly stěžovat, že nemají čisté oblečení do školy. Petr si ráno hledal ponožky po celém bytě a večer si ohříval zbytky z lednice. Já jsem seděla v obýváku s knihou a snažila se necítit provinile.
Jenže provinilost přišla. Když jsem viděla Klárku, jak si sama pere tričko v umyvadle, sevřelo mi srdce. Ale hrdost mi nedovolila ustoupit. Petr byl tvrdohlavý jako já. Místo aby uznal, že domácnost není jen o penězích, začal počítat, kolik hodin týdně trávíme každý prací doma i v zaměstnání.
Jednou večer přišel s tabulkou: „Podívej, Anno, když započítám tvoji práci doma a moji práci v kanceláři, pořád je to nefér.“
„A co péče o děti? Co starost o tvoji mámu? To tam máš taky?“ vyjela jsem.
Mlčel. Věděla jsem, že tohle je válka, kterou nemůže nikdo vyhrát.
Začali jsme spolu mluvit jen o tom nejnutnějším. Děti cítily napětí a Tomáš jednou prohlásil: „Mami, proč jste s tátou pořád naštvaní?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Chtěla jsem říct pravdu – že mě bolí, jak se naše láska změnila v účetnictví. Ale místo toho jsem ho pohladila po vlasech a řekla: „Někdy je těžké najít rovnováhu.“
Jednoho dne přišla moje maminka na návštěvu. Všimla si nepořádku i napětí mezi mnou a Petrem. Večer si mě vzala stranou: „Anno, co se to u vás děje? Takhle jsem vás nikdy neviděla.“
Rozplakala jsem se jí na rameni. „Mami, já už nevím, jak dál. Připadám si jako služka i bankomat zároveň.“
Maminka mě pohladila po ruce: „Víš, když jsme byli s tátou mladí, hádali jsme se taky o peníze. Ale nikdy jsme nezapomněli, proč jsme spolu.“
Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.
Jednoho večera jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na starou svatební fotku. Byli jsme tam šťastní – já v bílých šatech, Petr s rozcuchanými vlasy a úsměvem od ucha k uchu. Kde se to všechno pokazilo?
Druhý den ráno jsem si sedla k Petrovi ke stolu. „Petře, takhle to dál nejde. Ničíme sebe i děti.“
Podíval se na mě unavenýma očima. „Já vím. Jen… mám pocit, že všechno táhnu sám.“
„A já mám pocit, že všechno táhnu já,“ řekla jsem tiše.
Dlouho jsme mlčeli.
Nakonec Petr navrhl: „Co kdybychom si rozdělili domácí práce i výdaje podle toho, kdo co zvládne? Ne podle procent nebo tabulek.“
Souhlasila jsem. Začali jsme spolu znovu mluvit – o tom, co nás trápí i co nás těší. Bylo to těžké a někdy jsme sklouzli zpátky ke starým zvykům. Ale snažili jsme se.
Dnes už vím, že manželství není matematika. Je to spíš tanec – někdy klopýtneme, někdy šlápneme vedle, ale hlavní je držet se za ruce.
A tak se ptám vás ostatních: Myslíte si, že by měly být domácí práce a výdaje rozdělené přesně napůl? Nebo je důležitější hledat rovnováhu podle toho, co kdo zvládne a cítí? Co byste udělali vy na mém místě?