Mezi dvěma dveřmi: Příběh matky, která ztratila své místo

„Proč jsi zase přišla bez ohlášení?“ ozvalo se za dveřmi, ještě než jsem stihla zaklepat podruhé. Hlas mé snachy Lucie byl ostrý jako nůž. Stála jsem na rohožce před bytem svého syna Tomáše, v ruce tašku s domácím koláčem, který měl vždycky rád. Srdce mi bušilo až v krku. „Chtěla jsem jen… přinést něco dobrého. Myslela jsem, že Tomáš bude rád,“ pípla jsem tiše. Lucie otevřela dveře jen na řetízek a podívala se na mě s ledovým klidem. „Tomáš je v práci. A my máme svůj program. Příště prosím zavolej.“

Zůstala jsem stát na chodbě paneláku, kde jsem před třiceti lety nosila Tomáše v náručí a smála se s ostatními maminkami. Teď jsem tu byla cizí. Koláč jsem si odnesla zpátky domů. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a dívala se na prázdné židle naproti sobě. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy tu sedávaly děti, smály se a hádaly o poslední kousek bábovky.

Telefon ležel na stole. Zkusila jsem zavolat dceři Janě. Zvonilo to dlouho, než to zvedla. „Mami, promiň, mám teď poradu. Zavolám později.“ Ale nezavolala. Jako už tolikrát.

Celý den jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Vždyť jsem pro ně žila! Když byl Tomáš malý a měl astma, nespala jsem celé noci, abych hlídala jeho dech. Jana byla vždycky citlivá, potřebovala mě víc než ostatní děti v sousedství – aspoň jsem si to myslela. Manžel Petr zemřel před deseti lety a od té doby jsem byla sama. Děti byly mým světem.

Večer jsem šla do obchodu pro rohlíky. Potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Jak se má Tomáš? Už má druhé dítě, viď?“ zeptala se s úsměvem. „Ano… mají kluka a holčičku,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Ale pravda byla taková, že vnučku jsem viděla naposledy před půl rokem a vnuka jen na fotkách na Facebooku.

Doma jsem si pustila televizi jen kvůli šumu v místnosti. Když přišla noc, nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky: první školní den, maturita, svatba Tomáše… A pak ten den, kdy mi Lucie poprvé řekla: „My si chceme dělat věci po svém.“

Ráno jsem se rozhodla napsat Janě zprávu: „Chybíš mi. Mohly bychom se sejít?“ Odpověď přišla až večer: „Teď mám moc práce, mami. Možná příští týden.“

Začala jsem chodit do parku, abych nebyla pořád sama doma. Seděla jsem na lavičce a pozorovala mladé maminky s kočárky. Jedna z nich si ke mně přisedla. „Vy jste paní Marie, že? Vaše dcera chodila do školy s mojí sestrou.“ Povídaly jsme si o všem možném – o počasí, o dětech… Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy mě někdo opravdu poslouchal.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Mami, Lucie je těhotná a má teď hodně starostí. Nezlob se na ni, prosím tě.“ Cítila jsem v jeho hlase napětí. „Já se nezlobím… Jen bych vás ráda vídala častěji,“ řekla jsem tiše.

O týden později mi Jana oznámila, že odjíždí pracovně do Brna a nebude mít čas ani o víkendu. „Mami, já vím, že jsi sama… Ale já teď musím myslet i na sebe.“

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy udělala. Byla jsem moc starostlivá? Měla jsem jim dát víc prostoru? Nebo je to prostě život – děti odejdou a rodiče zůstanou sami?

Jednoho večera mi zazvonil telefon. Byla to Lucie. „Marie… promiňte, jestli to někdy působilo nepříjemně. Je toho na mě moc a někdy nevím, jak vám to říct.“ Chvíli bylo ticho. „Chcete přijít příští týden na oběd? Tomáš by vás rád viděl.“

Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že už nikdy nebudu středem jejich světa – ale možná ještě není všechno ztraceno.

Sedím teď u okna a dívám se na světla paneláků naproti. Přemýšlím: Je možné najít nové místo ve světě svých dětí? Nebo musíme přijmout samotu jako součást života? Co byste udělali vy na mém místě?