Viděla jsem švagra s jinou ženou a mlčela jsem – teď mě všichni viní z tragédie

„Proč jsi mi to neřekla, Kláro? Jak jsi mohla mlčet?!“ křičela na mě maminka, zatímco v obýváku panovalo napjaté ticho. Všichni na mě upírali oči – táta, babička, dokonce i malý Tomášek, který ještě nechápal, co se děje. Já jen stála u okna, ruce se mi třásly a v hlavě mi zněla jediná otázka: Kdybych to tehdy řekla, bylo by dnes všechno jinak?

Byl to obyčejný čtvrtek. Pršelo a já jsem spěchala z práce domů, když jsem na rohu ulice zahlédla Petra, švagra, jak objímá ženu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Smáli se spolu, drželi se za ruce a vypadali jako dva zamilovaní puberťáci. Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi okamžitě začaly vířit myšlenky na mou sestru Janu – byla v osmém měsíci těhotenství a těšila se na první dítě. Vždycky říkala, že Petr je její opora, její jistota. A teď tohle.

Celý večer jsem přemýšlela, co mám dělat. Měla jsem Janě říct pravdu? Nebo ji chránit před bolestí? Nakonec jsem si řekla, že ji musím ochránit. Byla tak šťastná a křehká. Kdyby se dozvěděla o Petrovi a té ženě… Mohlo by to ohrozit nejen její psychiku, ale i miminko. Mlčela jsem.

Jenže svědomí mi nedalo spát. Každý den jsem sledovala Petra, jak se chová k Janě. Byl pozorný, nosil jí květiny, masíroval jí nohy, když ji bolely. Ale já už v jeho očích viděla něco jiného – vinu? Strach? Nebo jen dobře skrývanou lež?

Jednou večer jsme seděli s Janou u čaje. Povídala mi o tom, jak se těší na miminko, jak vybírají jméno a jak je Petr poslední dobou trochu odtažitý. „Možná má strach z otcovství,“ smála se Jana a já cítila, jak mi srdce puká. Chtěla jsem jí všechno říct, ale slova mi uvízla v krku.

Pak přišla ta noc. Jana začala krvácet a Petr ji vezl do nemocnice. Já jsem běžela za nimi a modlila se, aby bylo všechno v pořádku. Miminko se narodilo předčasně a bojovalo o život. Jana byla zlomená – psychicky i fyzicky. Petr byl pořád s ní, ale já věděla, že jeho láska není čistá.

Po týdnu přišla pravda na povrch sama. Ta žena – Petra kolegyně Lucie – mu volala přímo do nemocnice a Jana to slyšela. Petr se přiznal ke všemu. Jana se zhroutila a odmítala s ním mluvit. Rodina byla v šoku.

A pak přišly otázky: „Kláro, ty jsi o tom věděla?“ ptala se mě maminka s očima plnýma slz. Přiznala jsem se. A v tu chvíli se všechno změnilo. Najednou jsem nebyla ta hodná sestra, ale spoluviník. „Kdybys jí to řekla dřív, možná by nebyla tak zlomená! Možná by to miminko nebylo v inkubátoru!“ křičel táta.

Jana se mnou nemluvila celé týdny. Každý den jsem chodila do nemocnice za malým Matýskem a modlila se, aby přežil. Cítila jsem se provinile za všechno – za Petrovu zradu i za své mlčení.

Jednou večer mě zastavila babička: „Kláro, chtěla jsi chránit sestru. Ale někdy je pravda lepší než lež.“ Rozplakala jsem se jí na rameni.

Dnes je Matýsek doma a pomalu sílí. Jana už s Petrem nežije a pomalu mi začíná odpouštět. Ale rodina je rozbitá a já nevím, jestli někdy najdeme cestu zpátky.

Někdy si říkám: Bylo správné mlčet? Nebo bych měla říct pravdu hned? Co byste udělali vy na mém místě?