Když láska stojí peníze: Příběh Jany a ultimáta

„Jano, poslouchej mě dobře. Jestli zítra ráno nebudeš mít těch sto tisíc, tak je mezi námi konec. Už toho mám dost.“ Tomášův hlas zněl tvrději než kdy dřív. Seděla jsem na okraji naší rozestlané postele v našem malém bytě na Žižkově a snažila se pochopit, jestli tohle je opravdu ten muž, kterého jsem si chtěla vzít. Venku bubnoval déšť na parapet a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

„Tomáši, prosím tě, kde mám teď v noci sehnat tolik peněz? Vždyť víš, že v práci mi ještě nezaplatili a máma sama sotva vyjde s důchodem…“

„To mě nezajímá. Já už nemůžu čekat. Potřebuju to na tu investici, jinak přijdu o všechno. A jestli mi nepomůžeš, tak to znamená, že ti na mně nezáleží.“

Zůstala jsem sedět v tichu, zatímco Tomáš odešel do kuchyně a práskl za sebou dveřmi. V hlavě mi běžely všechny ty roky, co jsme spolu byli. Vzpomněla jsem si na naše první rande v Letenských sadech, na to, jak mi slíbil, že mě nikdy neopustí. A teď? Teď mě vydírá penězi.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám zavolat tátovi, i když jsme spolu nemluvili od té doby, co odešel za jinou ženou. Nebo snad požádat o půjčku svou nejlepší kamarádku Lucii, která sama splácí hypotéku? Každá možnost mě bolela u srdce.

Ráno jsem seděla u stolu s hrnkem studené kávy a zírala do prázdna. Tomáš přišel z koupelny, ani se na mě nepodíval. „Tak co?“ zeptal se ledově.

„Nemám to,“ zašeptala jsem.

„Tak to je konec,“ řekl prostě a začal si balit věci. Sledovala jsem ho, jak hází oblečení do tašky, a v očích mě pálily slzy. „Tomáši, vždyť jsme spolu plánovali budoucnost…“

„Plány nic neznamenají, když nejsi schopná mi pomoct v nejdůležitější chvíli,“ odsekl.

Když za ním zaklaply dveře, zůstala jsem sama v tichu bytu, který najednou působil cize a prázdně. Volala jsem mámě, ale ta jen tiše povzdechla: „Janičko, někdy je lepší přijít o muže než o sebeúctu.“

Celý den jsem chodila po Praze bez cíle. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě asi řeší podobné dilema – jestli obětovat všechno pro vztah, nebo si zachovat hrdost. Večer jsem skončila u Lucie doma. Seděly jsme u vína a ona mě objala: „Jsi silnější, než si myslíš. Tomáš tě nikdy nemiloval tak, jak sis zasloužila.“

Další týdny byly těžké. Musela jsem se naučit žít sama se sebou a s pocitem zrady. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mého trápení a jednoho dne se mě zeptal: „Jano, proč jsi tak smutná?“ Nechtěla jsem mu všechno vykládat, ale nakonec ze mě vypadlo: „Opustil mě kvůli penězům.“

Petr jen pokýval hlavou: „To není chlap pro tebe. Peníze přijdou a odejdou, ale charakter zůstává.“

Začala jsem chodit na terapii a pomalu se stavěla na nohy. Naučila jsem se říkat ne a nestydět se za to, že nejsem dokonalá. Po půl roce mi Tomáš napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Srdce mi poskočilo, ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty slzy a ponížení.

Odpověděla jsem stručně: „Nemám ti co říct.“

Dnes už vím, že láska není o penězích ani o ultimátech. Je o podpoře a důvěře. A i když mě tahle zkušenost bolela víc než cokoliv předtím, naučila mě vážit si sama sebe.

Někdy se ptám sama sebe: Kolik žen by udělalo totéž? A kolik z nás by mělo odvahu říct ne člověku, který nás vydírá láskou?