„Moje tchyně mě považuje za služku“ – Můj boj o respekt v domě, který se stal vězením místo útočiště

„To jsi ještě nevytřela chodbu? A co ta polévka, už je hotová?“ Tchyně stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz naskrz. Bylo to ráno po naší svatbě. Místo radosti a nového začátku jsem cítila jen tíhu a stud. Všechno, co jsem kdy slyšela o rodinné soudržnosti, se rozplynulo v jediném okamžiku.

Jmenuji se Jana Novotná a můj příběh začal v malé vesnici u Hradce Králové. Vdávala jsem se za Petra, svého dlouholetého přítele. Všichni říkali, že jsme pro sebe stvoření. Jenže nikdo mě nevaroval před jeho matkou, paní Novotnou. Po svatbě jsme se nastěhovali do jejich rodinného domu – prý jen na pár měsíců, než si našetříme na vlastní byt. Už první den jsem pochopila, že to nebude jednoduché.

„Petře, mohl bys mi pomoct s nákupem?“ zeptala jsem se manžela tiše, když jsme zůstali sami v kuchyni. „Maminka říkala, že to zvládneš sama. Ona je unavená,“ odpověděl bez mrknutí oka a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že v tomhle domě budu vždycky až ta poslední.

Každý den byl stejný. Ráno jsem vstávala dřív než ostatní, abych připravila snídani. Tchyně chodila za mnou a kontrolovala každý můj pohyb. „To vajíčko je moc natvrdo. A chleba jsi měla nakrájet tenčí.“ Nikdy jsem neudělala nic správně. Petr mlčel, nebo se přidal na její stranu. „Maminka to tak dělá celý život, měla bys ji poslouchat,“ říkal mi večer v ložnici, když jsem se snažila vysvětlit, jak mi je.

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním životě. Každý den jsem dělala domácí práce, vařila, prala a uklízela – a nikdy jsem neslyšela jediné slovo uznání. Naopak, když jsem si dovolila odpočinout nebo si sednout s knížkou, tchyně přišla a s úšklebkem poznamenala: „Tady se neflákáme.“

Jednoho dne přišla moje maminka na návštěvu. Přinesla mi koláče a chtěla mě obejmout. Tchyně ji sotva pustila přes práh a hned začala: „Jana má ještě spoustu práce, neměla by teď sedět.“ Maminka se na mě podívala s otázkou v očích, ale já jen sklopila hlavu. Nechtěla jsem dělat scénu.

Večer jsem se pokusila s Petrem promluvit. „Petře, proč mě maminka pořád komanduje? Proč mi nikdy nepomůžeš?“ On jen pokrčil rameny: „Jsi přecitlivělá. Maminka to myslí dobře.“ V tu chvíli jsem poprvé pocítila vztek místo smutku.

Začala jsem hledat práci, abych mohla trávit co nejméně času doma. Našla jsem místo prodavačky v místním obchodě. Byla to úleva – aspoň na pár hodin denně jsem mohla být sama sebou. Ale doma to bylo ještě horší. „Když už chodíš do práce, mohla bys aspoň pořádně uklidit! Dřív jsi měla víc času,“ vyčítala mi tchyně.

Jednou večer přišla hádka, která změnila všechno. Seděli jsme u večeře a tchyně začala nahlas rozebírat, jak špatně vedu domácnost. „Za mojí éry bylo všechno čisté a voňavé! Petr nikdy neměl špinavé ponožky!“ Petr mlčel a díval se do talíře. Já už to nevydržela: „A co kdyby Petr taky někdy pomohl? Nejsem vaše služka!“

Nastalo ticho. Tchyně zbledla a Petr vyskočil od stolu: „Jak se opovažuješ takhle mluvit s mojí matkou?“ Odešel z místnosti a já tam zůstala sama s pocitem hanby i úlevy zároveň.

Od té doby bylo doma ještě napjatější ticho. Petr se mnou skoro nemluvil, tchyně mě ignorovala nebo mi dávala úkoly jako malé dítěti. Začala jsem přemýšlet o odchodu. Ale kam? Neměla jsem peníze ani odvahu říct to nahlas.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Lucie: „Jani, pojď ke mně na víkend. Potřebuješ si odpočinout.“ Sbalila jsem si tašku a odešla – poprvé za půl roku jsem dýchala volněji.

U Lucie jsme dlouho do noci mluvily o všem možném. „Proč si necháváš všechno líbit?“ ptala se mě upřímně. „Protože mám strach být sama,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Když jsem se vrátila domů, čekalo mě překvapení – Petr seděl v kuchyni s matkou a oba mlčeli. „Kde jsi byla?“ zeptal se ostře. „U kamarádky,“ odpověděla jsem klidněji než kdy dřív.

„Tohle už dál nejde,“ řekla jsem tiše večer Petrovi v ložnici. „Buď se postavíš za mě, nebo odejdu.“ Dlouho mlčel a pak řekl: „Nevím, jestli to dokážu.“

Dnes už v tom domě nebydlím. Našla jsem si malý podnájem v Hradci Králové a začínám znovu od nuly. Bolí to – ale poprvé po dlouhé době mám pocit svobody.

Někdy večer přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout nového člena rodiny? A proč tolik žen mlčí a trpí místo toho, aby bojovaly za vlastní důstojnost? Co byste udělali vy na mém místě?