Mezi dvěma otci: Moje volba v den, kdy se mění život

„Proč mi to děláš právě teď?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni zaslechla tiché kroky. Táta – ten, který mě vychoval, Petr – stál ve dveřích a v očích měl bolest, kterou jsem u něj nikdy předtím neviděla. „Já ti nic nedělám, Aničko. Jen… jen bych chtěl vědět, jestli jsem pro tebe pořád táta.“ Jeho hlas se zlomil a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

Za oknem už byla tma a dům voněl po bábovce, kterou mamka pekla na zítřejší oslavu. Všechno mělo být dokonalé. Jenže nebylo. Zítra se vdávám a místo radosti cítím jen tíhu rozhodnutí, které mě drtí: kdo mě povede k oltáři? Petr, který mě učil jezdit na kole, chodil se mnou na třídní schůzky a objímal mě, když jsem měla zlomené srdce? Nebo můj biologický otec Milan, který se vrátil do mého života teprve před dvěma lety?

„Ani, nechci ti do toho mluvit,“ ozvala se mamka z obýváku, „ale měla bys to rozhodnout sama. Nikdo ti nemůže říct, co je správně.“

Jenže právě to jsem potřebovala – aby mi někdo řekl, co mám dělat. Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. Vzpomněla jsem si na den, kdy mi bylo osm a Petr mi poprvé řekl „dcero“. Bylo to po tom, co mě Milan opustil. Dlouho jsem si myslela, že je pryč navždy.

Když se Milan objevil na mém promoci na vysoké škole, byla jsem v šoku. Přinesl mi růže a omluvil se za všechno. „Chtěl bych být zase součástí tvého života,“ řekl tehdy. A já mu to dovolila. Ale nikdy jsme si už nebyli blízcí. Přesto… je to můj otec.

„Aničko,“ ozvalo se z chodby. Milan stál nejistě ve dveřích. „Můžu s tebou mluvit?“ Přikývla jsem a šli jsme ven na terasu. Chvíli jsme mlčeli. „Vím, že jsem ti ublížil,“ začal tiše. „Ale chtěl bych ti to vynahradit. Aspoň jednou.“

„Myslíš tím… zítra?“ zeptala jsem se.

Přikývl. „Vím, že Petr je pro tebe táta. Ale já… já tě mám taky rád.“

Slzy mi stékaly po tvářích. „Já nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Milan mě pohladil po vlasech a odešel zpátky dovnitř. Zůstala jsem sama pod hvězdami a přemýšlela o dětství – o tom, jak jsem čekala u okna, jestli Milan přijde na moje narozeniny. Nepřišel nikdy. Petr byl vždycky tam.

Když jsem se vrátila dovnitř, Petr seděl u stolu a díval se do prázdna. „Víš,“ řekl tiše, „já tě nikdy nechtěl vlastnit. Jen jsem chtěl být tvůj táta.“

„Jsi můj táta,“ zašeptala jsem.

„Ale možná potřebuješ dát šanci i jemu,“ dodal smutně.

Ta noc byla nekonečná. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty roky – první školní den, rozbité koleno, maturita… Petr byl vždycky tam. Ale Milan je krev.

Ráno bylo chladné a mlhavé. Šaty visely na skříni a já věděla, že musím rozhodnout. Mamka mi zaplétala vlasy a mlčky mě pozorovala v zrcadle.

„Mami…“ začala jsem nejistě.

„Já vím,“ usmála se smutně. „Ať uděláš cokoli, bude to správně.“

Když přišel čas odjet do kostela, oba moji otcové stáli v předsíni – každý na jedné straně dveří. Všichni mlčeli. Srdce mi bušilo až v krku.

„Rozhodla ses?“ zeptal se Milan.

Podívala jsem se na Petra – jeho oči byly plné slz.

„Já…“ nadechla jsem se a hlas se mi třásl. „Chci, abyste šli oba.“

V místnosti zavládlo ticho. Pak Petr udělal krok ke mně a vzal mě za ruku. Milan udělal totéž z druhé strany.

Když jsme šli spolu k autu, cítila jsem jejich ruce – jednu teplou a známou, druhou nejistou a toužící po odpuštění. Lidé na nás koukali překvapeně, ale mně to bylo jedno.

V kostele jsme šli uličkou všichni tři – já mezi dvěma otci. Slzy mi tekly po tvářích a cítila jsem obrovskou úlevu i bolest zároveň.

Po obřadu za mnou přišla babička a objala mě: „Jsi statečná holka.“

Večer sedím na zahradě s pohárem vína a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je rodina to, co cítíme v srdci, nebo to, co nám dala krev? Co byste udělali vy na mém místě?