Tři věci na pláži – Příběh Anny mezi rodinou a svobodou

„Kam jdeš, Anno? Vždyť venku prší!“ křičela mamka z kuchyně, zatímco já už stála ve dveřích s batohem na zádech. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. Neotočila jsem se. „Musím pryč, mami. Jen na chvíli.“ Věděla jsem, že lžu – nevěděla jsem, kdy se vrátím, nebo jestli vůbec.

V batohu jsem měla jen tři věci: starý deník po babičce, fotku nás čtyř z dovolené v Luhačovicích a klíče od bytu v Praze. Nic víc. Všechno ostatní mi připadalo zbytečné nebo příliš těžké. Venku lilo jako z konve, ale já šla rychlým krokem na nádraží. Cestou jsem si opakovala: „Musíš to udělat. Musíš najít sama sebe.“

Vlak do Splitu byl poloprázdný. Seděla jsem u okna a pozorovala kapky stékající po skle. Hlavou mi běžely poslední týdny: hádky s tátou kvůli jeho pití, mámina tichá rezignace, brácha zavřený ve svém pokoji s počítačem. A já – ta hodná holka, co všechno drží pohromadě. Jenže už jsem nemohla dál.

Když jsem dorazila na pláž v Brele, bylo brzy ráno. Moře bylo šedé a rozbouřené, vítr mi cuchal vlasy. Sedla jsem si na studený písek a vytáhla deník. Listovala jsem stránkami popsanými babiččiným úhledným písmem: „Někdy musíš odejít, abys zjistila, kam patříš.“ Slzy mi stékaly po tvářích.

Telefon mi vibroval v kapse. Zpráva od mámy: „Kde jsi? Prosím, ozvi se.“ Neodpověděla jsem. Potřebovala jsem čas. Potřebovala jsem pochopit, proč mám pocit, že se dusím pokaždé, když přijdu domů.

Dny na pláži plynuly pomalu. Přes den jsem chodila bosá po kamenech a večer si zapisovala do deníku své myšlenky. Jednou za mnou přišla starší paní – paní Novotná z Brna, která tu trávila léto už dvacátý rok. „Ty jsi tu sama?“ zeptala se mě jednou večer u stánku s langošem.

„Ano,“ přiznala jsem.

„To je odvaha,“ usmála se a podala mi deku. „Já jsem poprvé utekla od rodiny v pětatřiceti. A víte co? Nikdo neumřel.“

Smála jsem se i brečela zároveň. Povídaly jsme si dlouho do noci o tom, jak těžké je být dcerou, matkou i ženou najednou. O tom, jak nás rodina někdy svazuje víc než cizí lidé.

Jednoho rána mi zazvonil telefon. Byl to brácha. „Anno, táta je v nemocnici. Spadl ze schodů.“

Zamrazilo mě. V hlavě mi běželo: Je to moje vina? Kdybych byla doma…

„Musíš se vrátit,“ prosil brácha.

Seděla jsem na pláži a dívala se na moře. Chtěla jsem utéct ještě dál – do Itálie, do Španělska… Ale věděla jsem, že musím domů. Ne proto, že to ode mě čekají, ale protože to tak cítím.

Cesta zpět byla těžší než útěk. Doma mě čekala máma s uplakanýma očima a brácha, který mě objal tak pevně, až mě to zabolelo.

Táta ležel v nemocnici bledý a zlomený. Když mě uviděl, rozplakal se. „Promiň,“ zašeptal.

Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. Poprvé v životě jsme spolu mluvili otevřeně – o jeho strachu, o mém vzteku i o tom, jak jsme si navzájem ubližovali mlčením.

Doma jsme pak seděli u stolu a máma řekla: „Musíme začít znovu. Jinak.“

Nevím, jestli to zvládneme. Ale vím jedno – někdy je potřeba odejít, abychom mohli najít cestu zpátky.

A vy? Už jste někdy museli utéct před vlastní rodinou? Máme právo žít svůj život i za cenu bolesti těch nejbližších?