„Vypadni z mého života!” – Jak jsem se osvobodila od tchyně a začala konečně žít

„Jano, proč jsi zase nedala ten hrnek na správné místo? Vždyť jsem ti to říkala už stokrát!“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi po zádech stéká pot. V hlavě mi hučelo. Bylo pondělí ráno a já už teď věděla, že tenhle týden bude stejný jako všechny předchozí – plný výčitek, napětí a tichého zoufalství. Moje tchyně, paní Novotná, byla v našem bytě všudypřítomná jako těžký parfém, který nejde vyvětrat.

Před pěti lety jsem si brala Petra. Byla jsem zamilovaná až po uši a věřila, že společně zvládneme všechno. Jenže už na svatbě jsem cítila, že něco není v pořádku. Paní Novotná mě měřila pohledem, jako bych byla vetřelec v jejím království. „Petříčku, nezapomeň, že maminka tě vždycky podrží,“ šeptala mu do ucha, když jsme tančili první tanec. Tehdy jsem to přešla s úsměvem. Dnes bych si nejradši nafackovala.

Po svatbě jsme se nastěhovali do bytu po Petrovi a jeho matce. Byla to její podmínka: „Aspoň než si našetříte na vlastní.“ Jenže ona nikdy neodešla. Každý den přicházela s taškou plnou jídla a rad, jak správně vést domácnost. „Jano, takhle se svíčková nedělá. Já to dělám jinak.“ „Jano, Petřík má rád jinak povlečenou postel.“ „Jano, ty neumíš ani pořádně vyžehlit košili?“

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. „Mami, nech Janu být,“ říkal občas, ale většinou jen mlčel a schovával se za noviny nebo práci. Já jsem se snažila být trpělivá. Říkala jsem si, že je to jen přechodné období. Ale týdny se měnily v měsíce a měsíce v roky.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a paní Novotná začala vyprávět o tom, jak ona zvládala domácnost i dvě děti bez pomoci. „To dneska mladé ženy neumí nic vydržet,“ povzdechla si teatrálně. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Mami, prosím tě…“ začal Petr, ale ona ho přerušila: „Ty mlč! Kdybys nebyl tak hodný, už by tě dávno opustila.“

Ten večer jsem poprvé brečela v koupelně tak tiše, aby mě nikdo neslyšel. Přemýšlela jsem, jestli je chyba ve mně. Proč nejsem lepší manželka? Proč neumím být víc jako ona? Každý den jsem se snažila víc a víc, ale nikdy to nestačilo.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a slyšela je mluvit v kuchyni. „Petře, ta tvoje Jana není pro tebe dost dobrá. Najdi si někoho lepšího.“ Petr mlčel. Jen ticho a šum lednice. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Začala jsem být podrážděná i na Petra. Hádali jsme se kvůli maličkostem: ponožky na zemi, špatně umyté nádobí, zapomenuté nákupy. Ale ve skutečnosti jsme se hádali kvůli ní – kvůli tomu, že nám nedovolila být opravdu spolu.

Jednoho dne mi zavolala máma: „Janičko, přijď domů na víkend. Potřebuju tě.“ Když jsem přijela do rodného domu v Jihlavě, všechno bylo jiné – klidné, voňavé po bábovce a čistém prádle. Máma mě objala a já se rozbrečela jako malá holka.

„Proč mu to dovoluješ?“ zeptala se máma tiše večer u čaje.

„Já nevím… bojím se být sama,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

„Ale vždyť nejsi sama! Máš mě, máš kamarádky… A hlavně máš sebe!“

Cestou zpátky do Prahy jsem přemýšlela o jejích slovech. V hlavě mi znělo: „Máš sebe.“ Co když mám právo žít svůj život podle sebe?

Když jsem dorazila domů, paní Novotná už byla v kuchyni a vařila večeři. „Jano, dneska uděláme řízky podle mého receptu,“ oznámila mi bez pozdravu.

„Neuděláme,“ řekla jsem poprvé v životě pevně.

Obě ztuhly. Petr vyšel z ložnice a překvapeně na mě koukal.

„Co jsi to řekla?“ zeptala se tchyně.

„Řekla jsem NE! Tohle je můj domov stejně jako váš synův. A já už nechci žít podle vašich pravidel.“

Bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet nožem.

Paní Novotná zbledla a začala balit tašku. „Tak já už sem chodit nebudu! Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží!“ prskla a zabouchla za sebou dveře.

Petr stál uprostřed kuchyně a nevěděl, co říct.

„Petře… buď budeš stát při mně, nebo to nemá smysl,“ řekla jsem tiše.

Dlouho mlčel. Pak mě objal: „Promiň… měl jsem to udělat už dávno.“

Nebylo to jednoduché. Paní Novotná nám několik měsíců nevolala ani nepsala. Petr byl smutný, ale postupně jsme si začali budovat vlastní život – bez jejího stínu.

Začala jsem chodit na keramiku, našla si nové kamarádky a poprvé po letech jsem měla pocit, že dýchám svobodně.

Dnes už vím: Někdy musíme říct NE i lidem, které máme rádi – abychom mohli začít opravdu žít.

Kolik z vás má odvahu postavit se vlastní rodině? A kde je hranice mezi úctou a sebeúctou?