Každý rok na manželovy narozeniny přijde jeho rodina bez pozvání. Letos jsem to zkusila jinak – a všechno se obrátilo vzhůru nohama

„Lucie, kde je ten bramborový salát? A nezapomeň na řízky, děda je má rád horké!“ ozvalo se z obýváku, kde už posedávali Petrovi rodiče, jeho sestra Jana s manželem a dvěma dětmi a dokonce i jeho teta Miluše, která vždycky přijde s prázdnou. Bylo 10:30 dopoledne a já už měla za sebou tři hodiny v kuchyni. Petr seděl u stolu s otcem a smáli se nějakému vtipu z mládí. Nikdo se nezeptal, jestli nepotřebuju pomoct. Nikdo si nevšiml, že jsem si ještě ani nesedla k snídani.

Každý rok je to stejné. Petrova rodina přijde bez pozvání na jeho narozeniny, jako by to byla samozřejmost. Přinesou jen dobrou náladu a prázdné ruce. Nikdo nikdy nenabídl, že něco přinese, nikdo nikdy nepřinesl ani lahev vína nebo čokoládu. Všichni očekávají, že já budu dva dny vařit a péct, aby měli co jíst a mohli si povídat o starých časech. A Petr? Ten jen pokrčí rameny: „Víš, jak to u nás chodí.“

Letos jsem si řekla dost. Už týden předem jsem Petrovi oznámila: „Letos nebudu vařit pro celou tvoji rodinu. Udělám dort, objednáme pizzu nebo něco jednoduchého. Chci si taky užít tvé narozeniny.“ Petr se na mě podíval trochu překvapeně, ale pak řekl: „To je v pohodě, Luci. Oni to pochopí.“

Jenže já věděla, že nepochopí. Věděla jsem, že jeho matka bude mít poznámky, že teta Miluše bude nespokojeně mlaskat a Jana se bude tvářit dotčeně. Ale byla jsem rozhodnutá. Koupila jsem dvě velké pizzy, udělala jednoduchý salát a upekla svůj nejlepší čokoládový dort.

V den D jsem si oblékla šaty, které jsem si schovávala na zvláštní příležitost. Vlasy jsem si vyčesala do drdolu a nalíčila se. Když zazvonil zvonek, otevřela jsem s úsměvem: „Ahoj všichni! Pojďte dál.“

První poznámka přišla od tchyně: „Lucinko, kde máš zástěru? Ty dneska nevaříš?“ Usmála jsem se: „Ne, dneska slavíme jednoduše. Objednali jsme pizzu a mám domácí dort.“

Všichni ztichli. Tchán si odkašlal: „No jo, moderní doba…“ Jana protočila oči a děti začaly fňukat, že chtějí řízek. Petr se snažil situaci zachránit: „Děti, pizza je taky dobrá! A dort od mamky je nejlepší.“

Jenže atmosféra byla napjatá. Tchyně se posadila na gauč a začala vyprávět o tom, jak ona vždycky vařila pro celou rodinu tři chody a ještě pekla domácí housky. Teta Miluše se přidala: „No jo, dneska už nikdo nechce dělat radost druhým.“

Snažila jsem se nevnímat jejich poznámky a nalévala víno. Ale v duchu mě to bolelo. Tolik let jsem se snažila být dokonalá hostitelka – a když jsem si dovolila udělat něco pro sebe, bylo to špatně.

Po obědě (pizzy zmizely rychleji než bych čekala) přišla další rána. Jana si mě vzala stranou do kuchyně: „Lucie, nezlob se, ale mamka je z toho smutná. Je zvyklá na tradice. Víš, jak moc pro ni znamenají rodinné oslavy.“

Zhluboka jsem se nadechla: „Jano, chápu to. Ale já už nemůžu každý rok trávit dva dny v kuchyni jen proto, aby byli všichni spokojení – kromě mě.“

Jana pokrčila rameny: „Možná bys měla být ráda, že máme takovou soudržnou rodinu.“

V tu chvíli mi bylo do pláče. Byla jsem ta špatná já? Opravdu je špatně chtít si jednou za rok odpočinout?

Večer po odchodu všech hostů seděl Petr vedle mě na pohovce a držel mě za ruku. „Luci, mrzí mě to. Vím, že to není fér.“

Podívala jsem se na něj: „Petře, proč nikdy neřekneš své rodině, že by mohli taky něco přinést? Nebo aspoň pomoct?“

Petr mlčel dlouho. Pak tiše řekl: „Já nevím… Bojím se, že by se urazili.“

A tak jsme tam seděli v tichu a já přemýšlela, jestli mám právo chtít změnu v rodinných tradicích – nebo jestli mám prostě přijmout roli té hodné snachy navždy.

Co myslíte vy? Je sobecké chtít jednou za rok oslavit narozeniny po svém? Nebo bych měla dál držet rodinné tradice – i když mě stojí tolik sil a radosti?