Když se cizí stane domovem: Příběh bezejmenného muže a české ženy, která mu vrátila život
„Kdo jste?“ ozvalo se ostře nad mou hlavou. Otevřel jsem oči a zíral do zářivých světel nemocničního stropu. Všude kolem mě pípaly přístroje, cítil jsem chlad na kůži a v hlavě mi hučelo. „Slyšíte mě? Jak se jmenujete?“ ptala se mladá žena v bílém plášti. Zoufale jsem hledal odpověď, ale v hlavě prázdno. Žádné jméno, žádná tvář, jen tma.
„Nevím…“ zašeptal jsem a cítil, jak mi po tváři stéká slza. Žena si povzdechla a pohladila mě po ruce. „Jmenuji se Jana. Jsem tu s vámi.“
Tak začal můj nový život. V Motolské nemocnici jsem strávil tři dny. Nikdo mě nehledal, žádné doklady, žádné stopy. Policie mě vyslýchala, ale já jim nemohl říct nic víc než to, co už věděli – že jsem nikdo. Jana za mnou chodila každý den. Přinesla mi knížku, horký čaj a jednou večer mi nabídla: „Nemůžu tě tu nechat. Přijď ke mně domů, aspoň na pár dní.“
Byt na Jižním Městě byl malý, ale útulný. Jana bydlela se svou dcerou Terezou a matkou Alenou. Tereza byla v pubertě a dávala mi jasně najevo, že jsem vetřelec. Alena mě pozorovala s podezřením, ale Jana byla neuvěřitelně laskavá.
První týdny byly těžké. Každý den jsem se probouzel s nadějí, že si vzpomenu na něco ze svého života – na jméno, na rodinu, na to, kým jsem byl. Místo toho jsem se učil nové věci: jak uvařit bramboračku podle Alenina receptu, jak pomáhat Tereze s matematikou, jak nakupovat v přeplněném Albertu.
Jednou večer jsem zaslechl hádku za dveřmi kuchyně:
„Mami, proč tady pořád je? Co když je to nějaký kriminálník?“ syčela Tereza.
„Terezo! Je nemocný a nemá kam jít,“ odpověděla Jana tiše.
„A co když nám něco udělá? Vždyť ani nevíme, jak se jmenuje!“
Zamrazilo mě. Měla pravdu – kdo vlastně jsem? Co když jsem opravdu udělal něco hrozného?
Začal jsem pomáhat v domácnosti. Alena mi časem začala důvěřovat a vyprávěla mi o svém mládí v Ostravě i o smrti svého muže. Jana pracovala dlouhé směny v nemocnici a já se staral o Terezu – vozil ji na tréninky florbalu, vařil jí večeře a poslouchal její stížnosti na školu.
Jednoho dne přišla Jana domů dřív a našla mě, jak sedím na balkoně a kouřím její cigarety.
„Tohle jsi dělal i dřív?“ zeptala se opatrně.
Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím. Ale něco ve mně to potřebuje.“
Jana si ke mně přisedla. „Víš… já taky někdy utíkám před tím, co bolí.“
Začali jsme si povídat dlouho do noci. O jejím rozvodu, o tom, jak ji bývalý manžel opustil kvůli jiné ženě a nechal ji samotnou s dítětem i starou matkou. O tom, jak je těžké být pořád silná.
Časem jsme si byli blíž. Jednou mi Jana položila ruku na rameno a řekla: „Možná není důležité, kdo jsi byl. Možná je důležité, kým budeš.“
Ale minulost si mě našla.
Začaly se mi vracet sny – útržky hádek, výkřiky, rozbité sklo. Jednou v noci jsem se probudil zpocený a srdce mi bušilo jako o závod. Viděl jsem ženu s tmavými vlasy a slyšel svůj vlastní hlas: „Nech mě být!“ Pak ticho.
Začal jsem se bát sám sebe.
Jednoho rána zazvonil u dveří policista. „Dobrý den, hledáme muže vašeho popisu kvůli nehodě před dvěma měsíci v Karlíně.“
Jana zbledla. „Co se stalo?“
Policista si mě změřil pohledem. „Byl jste spatřen na místě požáru bytu. Máme svědky.“
Všichni tři jsme ztuhli.
„Já… nic si nepamatuju,“ vypravil jsem ze sebe.
Policista odešel s tím, že se ještě ozve. Jana na mě zírala s očima plnýma slz.
„Řekni mi pravdu,“ zašeptala.
„Já nevím! Možná jsem opravdu něco udělal…“
Tereza utekla do svého pokoje a zabouchla dveře.
Následující dny byly plné napětí. Alena mě začala znovu podezírat a Tereza se mnou nemluvila vůbec. Jen Jana zůstala stát při mně.
Jednoho večera přišla Jana domů později než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a položila přede mě složku s papíry.
„Našla jsem tě v databázi pohřešovaných osob,“ řekla tiše. „Jmenuješ se Petr Novotný.“
Zamrazilo mě.
„Tvoje žena zemřela při požáru bytu v Karlíně před dvěma měsíci. Policie tě hledala jako svědka… nebo možného pachatele.“
V hlavě mi zablikaly obrazy – hádka, plameny, křik.
„Já… já ji nezabil,“ zašeptal jsem.
Jana mi stiskla ruku. „Musíš to říct policii.“
Druhý den jsem šel na výslech. Všechno jsem jim řekl – co si pamatuju i co ne. Vyšetřování trvalo týdny. Nakonec zjistili, že požár způsobila vadná zásuvka a já byl jen obětí neštěstí i vlastního šoku.
Když jsem se vrátil domů k Janě, objala mě tak pevně jako nikdy předtím.
Tereza mi poprvé řekla „dobrou noc“ a Alena mi uvařila svíčkovou.
Začal jsem nový život – tentokrát už jako Petr Novotný.
Ale někdy v noci stále slyším ten křik a cítím pach kouře.
Možná nikdy nezapomenu na to, co bylo – ale možná právě proto si víc vážím toho, co mám teď.
Co byste udělali vy? Dokázali byste začít znovu mezi cizími lidmi? A může být někdy cizí opravdu domovem?