Socha, která rozděluje: Příběh o otci, synovi a ztracené podobě

„Tohle není on! Takhle přece Karel nikdy nevypadal!“ ozývalo se ze všech stran, když jsem stál na plzeňském náměstí vedle svého otce. Lidé se tlačili kolem čerstvě odhalené sochy Karla Novotného, legendárního rappera, který zemřel před dvěma lety. Můj otec, Petr Dvořák, byl pověřen vytvořením jeho památníku – a já jsem byl pyšný. Alespoň do té chvíle.

„Tati, pojď pryč,“ šeptal jsem mu naléhavě, když kolem nás začaly létat první ostré poznámky. „Tohle nemá cenu poslouchat.“

Otec stál nehnutě, ruce zaťaté v pěst. „To je můj nejlepší kus za posledních deset let,“ zamumlal. „Nikdo neví, kolik nocí jsem kvůli tomu nespal.“

Ale dav to nezajímalo. „Vždyť to vypadá jako nějaký úředník! Kde je ta jeho energie? Ten pohled? Vždyť to není Karel!“ křičela mladá žena s dredy a slzami v očích.

Cítil jsem, jak se mi svírá žaludek. Věděl jsem, že otec se snažil zachytit něco víc než jen Karlovu tvář – chtěl vystihnout jeho duši. Ale co když se mu to nepovedlo? Co když všichni mají pravdu?

Doma bylo ticho. Máma seděla u stolu a zírala do prázdna. „Petr,“ začala tiše, „možná bys měl napsat nějaké vysvětlení. Lidi jsou naštvaní.“

Otec jen zavrtěl hlavou. „Umění není anketa. Neudělám z toho reality show.“

Já jsem ale věděl, že to není tak jednoduché. Sociální sítě byly plné nenávistných komentářů. Lidé sdíleli fotky sochy vedle Karlových portrétů a smáli se. Někteří dokonce navrhovali, aby byla socha odstraněna.

Začal jsem pochybovat. Vždycky jsem svého otce obdivoval – jeho ruce dokázaly z hlíny vytvarovat cokoliv. Ale teď jsem viděl jen zlomeného muže, který se brání světu.

Jednoho večera jsem ho našel v ateliéru. Seděl na zemi mezi rozbitými modely a v ruce držel starou fotku Karla Novotného.

„Víš, Tomáši,“ řekl tiše, „já jsem Karla znal jinak než ostatní. Chodil ke mně do dílny, povídali jsme si o životě. Nechtěl jsem udělat jeho kopii – chtěl jsem zachytit jeho klid, tu chvíli před koncertem, kdy byl sám sebou.“

„Ale lidi chtějí toho Karla z pódia,“ namítl jsem. „Toho bouřliváka s mikinou a řetězem.“

Otec pokrčil rameny. „Možná mají pravdu. Možná jsem udělal chybu.“

V tu chvíli mi ho bylo líto víc než kdy dřív. Ale zároveň jsem cítil vztek – proč musí být umění vždycky podle očekávání? Proč nemůže být i o tom, co cítí autor?

Další dny byly peklo. Novináři volali domů, sousedi se vyptávali a máma začala chodit nakupovat do vedlejší čtvrti. Já jsem ve škole slyšel posměšky: „Hele, to je ten Dvořákův kluk! Tvoje táta fakt neví, jak vypadá rapper?“

Jednou večer přišel domů i starší bratr Michal. Nikdy jsme si moc nerozuměli – on šel vždycky proti otci, já ho spíš chránil.

„Tak co, tati,“ začal Michal ironicky, „už tě někdo nominoval na anticenu?“

Otec mlčel.

„Nech ho být!“ vyjel jsem na něj.

„Proč? Vždyť je to pravda! Celý život jsi dělal sochy podle zadání a teď jsi konečně mohl ukázat něco svého – a podívej se, jak to dopadlo!“

Otec vstal a odešel do ložnice.

Zůstali jsme s Michalem sami v kuchyni.

„Víš co mě štve?“ řekl potichu Michal. „Že jsi mu nikdy neřekl pravdu do očí. Že jsi vždycky jen přikyvoval.“

„A co bych měl říct?“ bránil jsem se.

„Že to možná fakt není dobrý. Že někdy nestačí jen chtít být originální.“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, co je vlastně pravda – jestli má většina vždycky pravdu, nebo jestli má umělec právo na svůj pohled.

Další den jsem šel k soše sám. Lidé tam stáli a fotili si ji – někteří se smáli, jiní kroutili hlavou.

Vedle mě stál starší pán s vnučkou.

„Dědo, proč je ta socha tak divná?“ zeptala se holčička.

Pán se zamyslel. „Možná proto, že každý vidíme Karla jinak.“

A tehdy mi to došlo – možná nejde o to, jestli je socha přesná nebo ne. Možná jde o to, že každý máme svého Karla v hlavě jiného.

Doma jsem našel otce u stolu s dopisem pro radnici.

„Chceš to vzdát?“ zeptal jsem se tiše.

Podíval se na mě unavenýma očima. „Nevím. Možná bych měl.“

Sedl jsem si naproti němu.

„Tati… možná jsi udělal chybu. Ale možná jsi taky ukázal něco důležitého – že umění není jen kopie reality.“

Otec mlčel dlouho.

Nakonec dopis roztrhal.

Nevím, jak to celé dopadne. Možná sochu časem odstraní, možná si na ni lidé zvyknou. Ale jedno vím jistě – tahle socha změnila naši rodinu víc než cokoliv jiného.

A já se ptám: Má mít umění právo provokovat a rozdělovat? Nebo by mělo být jen tím, co všichni chtějí vidět? Co si myslíte vy?