Odejít, i když to bolí: Příběh o rozchodu s rodinou a hledání sebe sama

„Tak ty nás prostě necháš? Máma tu bude dřít sama a ty si budeš užívat v Praze?“ Bratrův hlas se mi zarýval do uší jako ledové jehly. Stál přede mnou v kuchyni, ruce zaťaté v pěst, oči plné výčitek. Venku za oknem se stmívalo a na dvorku bečela ovce, kterou jsme měli od dětství. V tu chvíli jsem měl chuť všechno vzdát, zůstat tady, kde je všechno známé – ale zároveň jsem cítil, že pokud to neudělám teď, nikdy už se neodvážím.

Jmenuji se Tomáš a vyrůstal jsem v malé vesnici na Vysočině. Máma nás vychovávala sama, táta odešel, když mi bylo pět. Měli jsme malý statek – pár krav, slepic, zahradu a nekonečné pole brambor. Všichni ve vsi nás znali. Každý den byl stejný: ráno vstát, nakrmit zvířata, do školy pěšky přes les, odpoledne pomáhat na poli. Bratr Petr byl o tři roky starší a vždycky měl pocit, že musí být hlavou rodiny. Já byl ten mladší, ten „městský“, jak mi říkali sousedi, protože jsem si rád četl a snil o životě jinde.

Máma byla tvrdá žena. Nikdy si nestěžovala, nikdy neplakala přede mnou. Ale někdy večer jsem slyšel, jak tiše vzlyká v kuchyni nad účty. Petr byl její opora – silný, pracovitý, nikdy si nestěžoval. Já jsem byl ten problémový: chtěl jsem na gympl do města, chtěl jsem studovat, chtěl jsem pryč. Když jsem dostal stipendium na vysokou školu v Praze, máma se usmála a řekla: „Běž, Tome. Musíš žít svůj život.“ Ale Petr jen mlčel a pak odešel ven sekat dříví.

Den před odjezdem jsme seděli u večeře. Máma vařila bramboračku a Petr mlčky míchal polévku. „Víš vůbec, co tam budeš dělat?“ zeptal se najednou ostře. „V Praze tě nikdo nezná. Tam nejsi nikdo.“

„Chci to aspoň zkusit,“ odpověděl jsem tiše.

„A co máma? Co statek? Myslíš jen na sebe.“

Máma položila ruku na stůl mezi nás. „Nech ho být, Petře. Každý máme svůj osud.“

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Slyšel jsem bratra chodit po dvoře, slyšel jsem mámu tiše zpívat starou písničku. Ráno jsem sbalil batoh a šel na autobus. Petr stál u vrat se zkříženýma rukama.

„Jestli odejdeš, už se nevracej,“ řekl tvrdě.

Cesta do Prahy byla jako cesta do jiného světa. Všechno bylo hlučné, rychlé, anonymní. První týdny byly peklo – malý pokoj na koleji, cizí lidé, samota. Volal jsem mámě každý večer; ona se snažila znít vesele, ale slyšel jsem v jejím hlase únavu. Petr telefon nezvedal.

Na škole jsem potkal Janu – byla z Ostravy a taky měla pocit, že nikam nepatří. Chodili jsme spolu po nábřeží a povídali si o domově. Jednou mi řekla: „Víš, že jsi statečný? Já bych nikdy nenechala mámu samotnou.“ Ta věta mě bodla do srdce.

Zatímco já studoval a pracoval v kavárně, Petr doma dřel od rána do večera. Máma stárla před očima. Když jsem přijel na Vánoce domů, Petr mě sotva pozdravil. Večer u stromečku řekl: „Myslíš si, že jsi něco víc? Že když máš titul z Prahy, tak jsi lepší než my?“

„To si nemyslím,“ zašeptal jsem.

„Tak proč jsi odešel?“

Nevěděl jsem, co říct. Chtěl jsem žít jinak – ale znamená to být špatný syn? Egoista? Máma nás objala oba a řekla: „Jste oba moji kluci.“

Po škole jsem dostal práci v redakci časopisu. Byl to můj sen – psát o lidech, o životě ve městě i na venkově. Ale pokaždé když jsem viděl fotky z domova – rozbahněný dvůr, mámu s krávou na pastvě – cítil jsem tíhu viny.

Jednou večer mi volala máma: „Petr je v nemocnici. Přehnal to s prací.“ Okamžitě jsem sedl do auta a jel domů. V nemocnici ležel bledý a vyčerpaný.

„Proč jsi přijel?“ zeptal se bez emocí.

„Protože jsi můj bratr.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Nikdy ti to neodpustím.“

Doma jsme seděli s mámou u stolu. „Tome,“ řekla tiše, „každý máme svůj kříž. Ty jsi šel za svým snem – to není špatné.“

Ale já věděl, že něco mezi mnou a Petrem už nikdy nebude jako dřív.

Dnes žiju v Praze s Janou a malým synem Matějem. Na statek jezdím pomáhat o víkendech. Petr se mnou mluví jen o tom nejnutnějším. Máma stárne a já mám strach z dne, kdy tu nebude.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělal bych to znovu? Odešel bych znovu za svým snem i za cenu bolesti? Nebo bych měl zůstat doma a obětovat se pro rodinu?

Co byste udělali vy? Je správné jít za svým snem i za cenu rozchodu s rodinou?