Dvakrát zlomené srdce: Jak se můj americký sen změnil v noční můru

„Nechci tě už nikdy vidět, Lucie!“ Jeho hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Dveře se zabouchly tak silně, až se otřásla celá chodba našeho panelákového bytu v Brně. Stála jsem tam v noční košili, s mokrými vlasy po sprše, a v ruce jsem pořád držela hrnek s čajem, který už dávno vystydl. V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Po sedmi letech manželství, po všech těch hádkách o peníze, o jeho matku, která mě nikdy nepřijala, po nekonečných pokusech o dítě, které nikdy nepřišlo… všechno skončilo jedním výkřikem a třesknutím dveří.

Moje máma mi vždycky říkala: „Lucinko, chlapi jsou jako tramvaje. Když ti jedna ujede, přijede další.“ Ale já jsem tehdy měla pocit, že už žádná tramvaj nikdy nepřijede. Dny jsem trávila v práci v knihovně a večery sama doma s vínem a starými českými filmy. Kamarádky mě tahaly ven, ale já jsem byla jako ve skleněném akváriu – všechno kolem mě bylo tlumené a vzdálené.

Jednou večer jsem si ze zoufalství založila profil na seznamce. Nečekala jsem nic, spíš jsem chtěla jen zaplnit ticho. A pak mi napsal Andrej. „Ahoj Lucie, taky jsi z Brna? Já už žiju deset let v Chicagu, ale pořád mi chybí český humor a svíčková.“ Jeho zprávy byly vtipné, plné narážek na věci, které zná jen někdo, kdo vyrůstal na Jižní Moravě. Psali jsme si celé týdny, pak jsme si začali volat přes WhatsApp. Andrej byl jiný než můj bývalý manžel – laskavý, pozorný, vždycky mě rozesmál. Když mi poprvé řekl „chybíš mi“, rozplakala jsem se.

Po půl roce mě pozval do Ameriky. „Přijeď za mnou, Luci. Ukážu ti Chicago, půjdeme na hokej a dám ti ochutnat pravý americký burger.“ Máma byla skeptická: „Lucie, co když je to nějaký podvodník? Nebo tě tam prodá na orgány!“ Smála jsem se tomu, ale uvnitř mě hlodal strach. Přesto jsem si koupila letenku a sbalila kufr.

Chicago mě ohromilo – mrakodrapy, ruch ulic, cizí jazyk všude kolem. Andrej mě čekal na letišti s kyticí růží a širokým úsměvem. První dny byly jako sen: procházky u jezera Michigan, české pivo v hospodě U Kuby, společné vaření bramboráků. Andrej mi ukazoval své oblíbené místa a vyprávěl historky z dětství v Brně.

Ale jakmile jsem u něj začala bydlet déle než týden, začaly se objevovat první trhliny. Andrej pracoval dlouhé hodiny v autodílně a domů chodil unavený a podrážděný. „Víš vůbec, jak těžké je tady žít? Tady nikoho nezajímáš, Lucie,“ říkal mi často. Já jsem zatím seděla celé dny sama v jeho malém bytě na předměstí Cicera a snažila se najít práci. Bez angličtiny to ale nešlo – všude chtěli zkušenosti a reference z Ameriky.

Začala jsem být zoufalá. Psala jsem domů kamarádkám i mámě, ale jejich odpovědi byly čím dál kratší. „Tak co, už máš zelenou kartu?“ ptala se máma v každém e-mailu. Andrej byl čím dál uzavřenější. Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Proč jsi vůbec přijela? Myslel jsem, že budeš jiná! Že mi tady pomůžeš…“ Rozplakala jsem se a on odešel spát na gauč.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – neumytému nádobí, nevypranému prádlu, jeho kamarádům z dílny, kteří mi připadali hrubí a hluční. Cítila jsem se jako cizinec nejen v Americe, ale i ve vlastním vztahu. Jednou jsem zaslechla Andreje po telefonu s jeho matkou: „Nevím, mami… možná to byla chyba.“

Po třech měsících jsem to nevydržela. Seděla jsem na posteli s kufrem a Andrej stál ve dveřích.

„Takže to vzdáváš?“ zeptal se tiše.

„Nevzdávám… jen už nemůžu dál,“ odpověděla jsem.

Letěla jsem zpátky do Brna s pocitem selhání. Máma mě objala na letišti a řekla jen: „Vítej doma.“ Ale doma už nebylo to, co dřív. Kamarádky měly své rodiny a děti, já byla zase sama ve svém bytě plném vzpomínek na dva rozbité vztahy.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Byla to chyba odejít? Nebo chyba vrátit se? Dá se vůbec někdy najít štěstí jinde než tam, kde jsme vyrostli? Možná je štěstí jen iluze… nebo je potřeba ho hledat pořád dokola?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že člověk může opravdu začít znovu – nebo nás minulost vždycky dožene?