Můj život pod cizí rukou: Příběh o penězích, lásce a svobodě

„Jano, kde jsou účtenky za nákup? Říkal jsem ti jasně, že chci vidět každou korunu!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře od bytu. V ruce jsem ještě držela tašku s chlebem a mlékem, když mě jeho hlas doslova přimrazil na místě. „Jsou v kapse kabátu,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem si přála být kdekoliv jinde než tady.

Můj muž Petr je přesně ten typ člověka, který musí mít všechno pod kontrolou. Když jsme se před deseti lety brali, byla jsem zamilovaná až po uši. Byl pozorný, vtipný, uměl mě rozesmát. Jenže časem se jeho pozornost změnila v podezřívavost a jeho láska v kontrolu. Nejprve to byly drobnosti – chtěl vědět, kam jdu, s kým se bavím. Pak přišly peníze. „Jano, je přece normální, že v rodině máme společné finance,“ říkal tehdy. Jenže společné finance znamenaly, že já mu dávám výplatu a on rozhoduje, kolik mi dá na jídlo, drogerii nebo oblečení.

„Proč sis koupila tu kávu? Máme doma instantní,“ vyčetl mi jednou, když našel účtenku z obchodu. „Chtěla jsem si udělat radost…“ začala jsem vysvětlovat, ale on mě přerušil: „Radost? A kdo zaplatí složenky? Myslíš vůbec na rodinu?“

Moje máma mi vždycky říkala: „Janičko, hlavně ať je na tebe hodný.“ Kdyby jen tušila… Ale nikdy jsem jí neřekla pravdu. Styděla jsem se. Vždyť Petr není zlý – nikdy na mě nevztáhl ruku. Jen prostě chce mít pořádek. To přece není důvod k rozvodu, nebo ano?

V práci se mě kolegyně často ptají, proč nikdy nejdu s nimi na kávu po směně. „Musím domů,“ vymlouvám se. Pravda je taková, že nemám ani těch pár korun navíc. Petr mi dává přesně tolik, kolik spočítá na papírku. Když potřebuji něco navíc – třeba nový svetr nebo dárek pro kamarádku – musím ho prosit a vysvětlovat proč.

Jednou jsem se pokusila schovat si pár stovek bokem. Měla jsem pocit, že dělám něco strašně špatného. Když to Petr zjistil, byl vzteklý jako nikdy předtím. „Tak ty mi lžeš? Tajíš mi peníze? Co ještě přede mnou skrýváš?“ křičel a já se rozplakala. Od té doby už jsem to nezkusila.

Nejhorší jsou večery. Sedím u stolu a dívám se na něj, jak si zapisuje do sešitu každou položku z účtenky. Někdy mám pocit, že nejsem jeho žena, ale účetní nebo dítě, které musí žádat o kapesné. Přitom v práci mě mají za spolehlivou a schopnou ženu. Jen doma jsem nikdo.

Jednou za mnou přišla dcera Anička: „Mami, proč nemůžu jít s holkama do kina? Všechny tam jdou.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že teď nemáme peníze nazbyt, ale ona jen sklopila hlavu: „Táta říkal, že kdybys líp hospodařila, mohli bychom si to dovolit.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. Nejenže Petr kontroluje mě, ale začíná ovlivňovat i naše děti.

Začala jsem si všímat, jak Anička i mladší Tomáš chodí po špičkách, když je táta doma. Bojí se ho zeptat na cokoli navíc – na nové pastelky do školy nebo na lízátko v obchodě. A já? Já jim neumím pomoct.

Jednoho dne jsem potkala ve městě svou bývalou spolužačku Martinu. Pozvala mě na kávu a já poprvé po letech souhlasila – měla jsem totiž odměnu z práce za přesčasy a Petr o ní nevěděl. Povídaly jsme si o všem možném a já jí nakonec řekla pravdu o svém manželství. Martina mě objala: „Jani, tohle není normální! Musíš s tím něco udělat.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla. Je to opravdu tak špatné? Nebo jen přeháním? Ale když jsem ráno viděla Aničku sedět smutně u stolu a Tomáše potají schovávat pětikorunu do kapsy, pochopila jsem, že už to dál nejde.

Začala jsem hledat informace na internetu – existují poradny pro ženy v podobné situaci? Můžu vůbec něco změnit? Strach byl silný – co když Petr zjistí, že něco chystám? Ale touha po svobodě byla silnější.

Jednoho večera jsem našla odvahu a řekla Petrovi: „Chci mít vlastní účet a rozhodovat o svých penězích.“ Nejdřív se smál: „A co bys s tím dělala? Stejně bys všechno utratila za hlouposti.“ Ale já trvala na svém. Poprvé za deset let jsem mu vzdorovala.

Následující týdny byly peklo – hádky, výčitky, tiché domácnosti. Ale já vydržela. Otevřela jsem si účet a část výplaty si nechávám posílat tam. Není to jednoduché – Petr je pořád stejný, ale já už nejsem ta stejná Jana jako dřív.

Někdy mám strach z budoucnosti – co když to nezvládnu? Co když zůstanu sama? Ale když vidím Aničku s úsměvem nebo Tomáše, jak si kupuje zmrzlinu za vlastní penízky, vím, že to stálo za to.

Možná nejsem dokonalá matka ani manželka. Ale aspoň už nejsem cizincem ve vlastním životě.

Ptám se vás: Kolik žen kolem nás žije podobný příběh a bojí se promluvit? A kde je ta hranice mezi láskou a kontrolou?