Nevolej po deváté! Noc, která všechno změnila

„Mami, prosím tě… můžeš pro mě přijet?“ Její hlas byl tichý, přerývaný, skoro jsem ji neslyšela. Bylo půl desáté večer a já už ležela v posteli, zabalená v dece, s hlavou plnou starostí. Věděla jsem, že když mi Klára volá takhle pozdě, není to dobré znamení. „Kláro, co se stalo? Jsi v pořádku?“ ptala jsem se, ale odpověď byla jen ticho a pak tlumený vzlyk.

V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc scénářů. Klára byla poslední dobou jiná – uzavřená, podrážděná, často se vracela domů pozdě a vymlouvala se na školu nebo kamarádky. Její otec, můj bývalý manžel Petr, tvrdil, že je to jen puberta. Ale já jsem cítila, že je za tím něco víc. Vždycky jsme spolu měly blízký vztah, ale poslední rok mezi námi vyrostla zeď.

Oblékla jsem si kabát přes pyžamo a vyběhla do deště. Klára mi poslala adresu – nějaký panelák na okraji města. Když jsem dorazila, seděla na schodech před vchodem, promočená a třásla se zimou i strachem. „Kláro!“ vykřikla jsem a objala ji. Cítila jsem z ní alkohol. „Co se stalo?“

„Já… já už to nezvládám, mami,“ šeptala. „Táta… on…“ Zlomil se jí hlas a rozplakala se naplno. Vzala jsem ji domů, udělala jí čaj a čekala, až se uklidní. Seděla naproti mně, oči zarudlé, ruce sevřené v pěst.

„Můžeš mi to říct,“ řekla jsem tiše. „Jsem tady pro tebe.“

„Táta pije,“ vyhrkla najednou. „A když přijdu domů pozdě, křičí na mě. Někdy… někdy mě i uhodil.“

Zamrazilo mě. Petr měl vždycky sklony k alkoholu, ale věřila jsem, že po našem rozvodu se zklidnil. Nikdy by mě nenapadlo, že by vztah s Klárou mohl zajít tak daleko. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ ptala jsem se zoufale.

„Bála jsem se… že mi nebudeš věřit. Nebo že to bude ještě horší.“

Seděly jsme spolu dlouho do noci. Klára mi vyprávěla o posledních měsících – o tom, jak se doma necítila bezpečně, jak utíkala ke kamarádům nebo do parku jen proto, aby nemusela být s Petrem sama. Jak začala pít s ostatními jen proto, aby na chvíli zapomněla.

Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Proč jsem nic nepoznala? Proč jsem ji nechala chodit k Petrovi každý druhý víkend? Vždyť jsem věděla, jaký umí být… Ale doufala jsem, že kvůli Kláře se změní.

Ráno jsme šly spolu ke školní psycholožce. Klára byla bledá a nervózní, ale držela mě za ruku pevněji než kdy dřív. Psycholožka byla laskavá a trpělivá. „Tohle není tvoje vina,“ řekla Kláře. „A není ostuda požádat o pomoc.“

Začaly jsme chodit na terapie – obě dvě. Já musela přijmout pravdu o Petrovi i o sobě samé. O tom, jak moc jsem chtěla věřit iluzi šťastné rodiny pro Klářino dobro a jak moc mě to oslepilo vůči realitě.

Petr mi volal několikrát denně. Nejprve vyhrožoval soudem o střídavou péči, pak prosil o odpuštění. „To není pravda! Klára lže!“ křičel do telefonu. Ale já už mu nevěřila.

Jednou večer přišla Klára domů s modřinou na ruce. „Stalo se to ve škole,“ tvrdila nejdřív, ale pak přiznala pravdu. Petr ji chytil za ruku tak silně, až jí zůstaly modřiny.

Rozhodla jsem se podat trestní oznámení. Bylo to těžké rozhodnutí – pořád byl otcem mé dcery a kdysi i mou oporou. Ale už jsem nemohla dál zavírat oči.

Rodina se rozdělila na dva tábory – moje máma stála při mně, ale Petrova sestra mi vyčítala, že ničíme Kláře dětství a bereme jí otce. „Každý má nějaké chyby,“ říkala mi do očí. „Ale rodina je rodina.“

Jenže já už věděla své. Každý večer jsem seděla u Klářiny postele a držela ji za ruku, když usínala. Někdy plakala ze spaní a já jí šeptala do vlasů: „Jsem tady. Už tě nikdy nenechám samotnou.“

Jednou v noci mě Klára vzbudila: „Mami? Myslíš si, že někdy budeme zase šťastné?“

Nevěděla jsem co odpovědět. Ale věděla jsem jedno – už nikdy nebudu mlčet kvůli falešnému klidu.

A tak se ptám i vás: Kolik toho jste ochotni přehlížet ve jménu rodiny? A kdy je čas říct dost?