Návrat z temnoty: Příběh o Haně a Lucii

„Hano, už zase nemáme na chleba! Co budeme jíst?“ Luciin hlas se nesl studenou kuchyní, kde se na stole povalovalo jen pár brambor a zbytek cibule. Stála jsem u okna, dívala se na šedou oblohu nad Vysočinou a v hlavě mi hučelo. Pavel odešel před třemi týdny. Jen tak. Prý už to tu nemůže vydržet, prý jsme ho svazovaly. Nechal nám jen dluhy, rozbitou pračku a dům, který se každým deštěm rozpadal víc a víc.

„Zkusím něco najít v komoře,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt zoufalství. Lucie, moje jediná dcera, měla teprve čtrnáct let, ale poslední týdny zestárla snad o deset let. Viděla jsem to v jejích očích – strach, nejistotu i vztek.

Když jsem večer seděla u stolu a počítala poslední drobné, které nám zbyly, ozvalo se zaklepání na dveře. Sousedka paní Novotná, která vždycky všechno věděla první. „Hano, slyšela jsem, že Pavel je pryč. Potřebujete něco?“ Její hlas byl měkký, ale v očích jí hrála zvědavost. „Děkuju, zvládneme to,“ zalhala jsem a doufala, že tomu sama uvěřím.

Další dny byly jako zlý sen. Ve škole se Lucii posmívali – prý jsme chudáci, prý nás táta opustil kvůli jiné. Jednou přišla domů s roztrženým batohem a slzami v očích. „Mami, proč jsme tak sami? Proč nám nikdo nepomůže?“ Objala jsem ji a slíbila si, že to nevzdám.

Začala jsem chodit uklízet k místnímu starostovi. Práce to byla těžká a plat mizerný, ale aspoň něco. Každý den jsem vstávala za tmy a vracela se domů unavená tak, že jsem sotva stála na nohou. Lucie mi pomáhala s domácností a učila se sama. Byla statečnější než já.

Jednoho dne přišel dopis od Pavla. Obyčejný papír s několika větami: „Nečekej mě zpátky. Najdi si někoho lepšího.“ Roztrhala jsem ho na kousky a hodila do kamen. V tu chvíli jsem cítila vztek i úlevu zároveň.

Vesnice byla malá a pomluvy rychlé. Lidé si šeptali za zády – že jsem špatná manželka, že neumím udržet chlapa doma. Jednou mě zastavila paní Králová u obchodu: „Hano, měla byste se víc snažit. Děti potřebují otce.“ Chtěla jsem jí odpovědět něco ostrého, ale jen jsem sklopila oči.

Lucie začala chodit do knihovny v sousedním městě. Četla jednu knihu za druhou a snila o tom, že jednou odejde do Prahy studovat medicínu. „Mami, já to zvládnu. Nebudu jako táta,“ říkala mi večer před spaním.

Jednou v zimě nám zamrzla voda. Topili jsme dřevem, které jsme nasbírali v lese. Byla jsem zoufalá – peníze docházely, práce nebylo víc a Lucie začala kašlat. V noci jsem seděla u její postele a modlila se, aby to nebylo nic vážného.

Když už jsem myslela, že to horší být nemůže, přišla exekuce kvůli dluhům po Pavlovi. Sbalily jsme pár věcí do igelitových tašek a odešly do azylového domu v Jihlavě. Tam jsme poprvé po dlouhé době potkaly lidi, kteří nás neodsuzovali.

Začala jsem pracovat jako kuchařka v jídelně a Lucie chodila do nové školy. Bylo to těžké – každý den bojovat s pocitem selhání a stydět se za minulost. Ale Lucie mi ukazovala cestu vpřed: „Mami, nejsme horší než ostatní. Jen máme těžší start.“

Po roce jsme si mohly dovolit malý byt na okraji města. Poprvé jsme měly teplou vodu, vlastní klíče od dveří a klidné spaní bez strachu z dalšího rána.

Jednou večer jsme seděly u stolu a Lucie mi řekla: „Mami, děkuju ti za všechno. Kdybys tehdy nevydržela, nevím, kde bych byla.“ Objala mě a já poprvé po dlouhé době plakala – tentokrát štěstím.

Někdy si říkám: Proč je pro ženy pořád tak těžké začít znovu? Proč nás společnost radši odsoudí než podpoří? Máme vůbec šanci změnit pohled lidí kolem nás?