„Rozdělíme účet, prosím“ – Moje cesta k sebeúctě skrze jednu večeři

„Rozdělíme účet, prosím?“ Petr se na mě podíval přes stůl v malé kavárně na Letné a já měla pocit, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Jeho hlas byl klidný, možná až příliš samozřejmý, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Přitom jsem v tu chvíli cítila, jak se ve mně všechno bouří.

Možná by to jinou ženu nechalo chladnou. Ale já jsem v tu chvíli slyšela v hlavě hlas své mámy: „Když tě muž pozve na večeři, měl by to být gentleman.“ Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy táta přišel domů s kyticí pro mámu, na jejich drobné hádky o peníze, které ale vždy skončily smíchem. A teď tu sedím já, třicetiletá Markéta, která si myslela, že už ji v randění nic nepřekvapí.

Petr byl sympatický. Poznali jsme se přes aplikaci, kde mě zaujal jeho smysl pro humor a fotka z výletu na Sněžku. Psali jsme si několik týdnů, než jsme se rozhodli sejít osobně. První dojem nebyl špatný – byl vysoký, měl hezký úsměv a voněl po nějakém drahém parfému. Povídali jsme si o práci, o cestování, o tom, jak je těžké najít v Praze normální bydlení. Smáli jsme se stejným vtipům a já si říkala, že možná tentokrát to vyjde.

Jenže pak přišel ten okamžik. Číšník přinesl účet a Petr bez mrknutí oka pronesl tu větu. „Rozdělíme účet, prosím.“ V tu chvíli se mi hlavou honilo tisíc myšlenek. Je to normální? Jsem staromódní? Nebo je tohle nová realita randění v Praze?

„Jasně,“ odpověděla jsem automaticky a snažila se usmát. Uvnitř jsem ale cítila zklamání. Nešlo o těch pár stovek za večeři. Šlo o gesto. O to, že jsem čekala něco víc – možná trochu galantnosti, možná jen potvrzení toho, že mu na mně záleží.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, proč mě to tak zasáhlo. Vzpomněla jsem si na své předchozí vztahy – na Tomáše, který mi vždycky platil kávu, ale pak mi vyčítal každou korunu; na Honzu, který byl skvělý společník, ale nikdy nechtěl nic plánovat dopředu; na Davida, který mi jednou koupil lístek do divadla a pak mi ho odečetl z dárku k narozeninám.

Možná jsem byla příliš ovlivněná tím, co jsem viděla doma. Možná jsem měla přehnaná očekávání. Ale zároveň jsem věděla, že nejde jen o peníze. Šlo o respekt. O to, jak se k sobě lidé chovají na začátku vztahu.

Doma jsem zavolala kamarádce Lucii. „Hele, představ si, že jsme byli na večeři a on navrhl rozdělit účet,“ řekla jsem jí do telefonu.

„A co je na tom špatného?“ smála se Lucie. „To je dneska normální. Aspoň víš, že tě nebude brát jako samozřejmost.“

„Ale já nechci být brána jako samozřejmost,“ bránila jsem se. „Jen bych ráda cítila, že mu na mně záleží.“

Lucie mi připomněla, že každý má jiné hodnoty a že bych neměla soudit člověka podle jednoho gesta. Ale já jsem věděla své. Pro mě to bylo důležité.

Další den mi Petr napsal: „Díky za včerejšek, bylo to fajn. Nezajdeme zase někdy?“ Chvíli jsem váhala nad odpovědí. Měla bych mu dát druhou šanci? Nebo bych měla stát za svými hodnotami?

Nakonec jsem mu napsala upřímně: „Ahoj Petře, díky za večer. Bylo to fajn, ale myslím, že hledáme každý něco trochu jiného.“

Petr už neodpověděl. Možná byl uražený, možná jen neměl zájem dál vysvětlovat své postoje. Já ale cítila zvláštní klid. Jako bych konečně udělala něco pro sebe.

Večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě řeší podobné dilema – jestli ustoupit ze svých hodnot kvůli někomu jinému, nebo si stát za svým.

Moje máma by řekla: „Nebuď tvrdohlavá.“ Ale já vím, že někdy je tvrdohlavost jen jiným slovem pro sebeúctu.

A tak se ptám sama sebe i vás: Kde je ta hranice mezi kompromisem a ztrátou sebe sama? Co byste udělali vy?