Návrat do vesnice, kterou jsem před čtrnácti lety opustil: Střet s minulostí a starou láskou
„Proč jsi vůbec přijel?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vystoupil z autobusu na návsi. Hlas mé sestry Jany byl ostrý jako břitva. Stála tam, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem si uvědomil, že návrat po čtrnácti letech nebude jen sentimentální výlet do minulosti.
Všechno kolem mě působilo menší, než si pamatuji. Stará lípa před kostelem, kde jsme s klukama hrávali kuličky, teď vypadala unaveně. Hospoda U Tří lip, kde táta proseděl půl života, byla zavřená a okna měla zatlučená prkny. Všude ticho, jen občas projelo auto nebo zakokrhal kohout.
„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ pokračovala Jana tišeji. „Maminka tě čekala do poslední chvíle.“
Zalapala jsem po dechu. Maminka zemřela před třemi týdny a já přijel až na pohřeb. Ne proto, že bych nechtěl, ale protože jsem nevěděl, jak se postavit všemu, co jsem tu nechal nedořešené. Otec mě vyhodil z domu, když mi bylo devatenáct. Kvůli hádce, která začala kvůli penězům a skončila slovy, která už nešlo vzít zpět.
„Jano… já…“ začal jsem, ale ona mě přerušila mávnutím ruky.
„To je jedno. Pojď, čekají na tebe doma.“
Dům byl stejný a přitom jiný. Všude cítit zatuchlina a smutek. Otec seděl v kuchyni u stolu, před sebou hrnek kafe a noviny. Nepodíval se na mě. Jen zamumlal: „Ahoj.“
Sedl jsem si naproti němu. Chvíli bylo ticho, jen hodiny na zdi tikaly hlasitěji než kdy dřív.
„Přišel jsi pozdě,“ řekl nakonec otec. „Maminka tě chtěla vidět.“
Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Vím to. Omlouvám se.“
„Omluvy už jsou k ničemu,“ odsekl otec a vstal od stolu. „Jdi se projít po vsi. Třeba ti to něco připomene.“
Vyšel jsem ven a zamířil k rybníku za vsí. Tam jsme s Markétou trávili celé léto po maturitě. Byla to moje první láska – a taky první velká chyba. Odešel jsem do Prahy studovat a slíbil jí, že se vrátím. Jenže jsem se nevrátil.
U rybníka seděla na lavičce žena s dlouhými tmavými vlasy. Poznal jsem ji okamžitě.
„Ahoj, Markéto,“ řekl jsem tiše.
Otočila se a chvíli mě jen mlčky pozorovala. Pak se pousmála – smutně.
„Tak ses vrátil,“ řekla prostě.
„Na chvíli.“
„Vždycky jsi byl zbabělec,“ pronesla bez hněvu, spíš jako konstatování faktu.
Sedl jsem si vedle ní. „Možná máš pravdu.“
Chvíli jsme mlčeli a dívali se na vodu.
„Víš, co je nejhorší?“ zeptala se najednou Markéta. „Že jsem ti odpustila dávno. Ale sobě ne.“
Překvapeně jsem se na ni podíval.
„Myslela jsem, že když odejdeš, všechno bude jednodušší. Ale nebylo. Zůstala jsem tady – s mámou, která mě nikdy neměla ráda, s tátou v nemocnici a s pocitem, že jsem něco ztratila.“
Chtěl jsem ji obejmout, ale věděl jsem, že už je pozdě.
„Máš někoho?“ zeptal jsem se.
Přikývla. „Dva syny a muže, který mě má rád. Ale někdy si říkám… co by bylo, kdybys zůstal.“
Zasmál jsem se hořce. „Já taky.“
Když jsem se vrátil domů, Jana seděla v obýváku a prohlížela staré fotky.
„Pamatuješ na tohle?“ ukázala mi fotku z dětského dne před školou. Já s rozbitým kolenem a ona s copánky.
„Pamatuju,“ pousmál jsem se.
„Proč jsi vlastně odešel?“ zeptala se najednou vážně.
Dlouho jsem mlčel. „Chtěl jsem utéct před tátou… před tím dusnem doma… před sebou samým.“
Jana přikývla. „A pomohlo ti to?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Jen jsem si přinesl svoje problémy jinam.“
Večer jsme seděli s otcem u stolu. Poprvé po letech jsme spolu mluvili déle než dvě minuty.
„Víš,“ začal otec pomalu, „já taky udělal chyby. Možná jsme oba tvrdohlaví…“
Podíval jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu v nich viděl něco jiného než hněv – snad lítost?
„Možná bychom mohli začít znovu,“ navrhl jsem nesměle.
Otec jen kývl hlavou a podal mi ruku přes stůl.
Když jsem večer ležel v posteli ve svém starém pokoji, přemýšlel jsem nad tím vším. Nad tím, co znamená domov – jestli je to místo nebo lidé kolem nás. A jestli je možné napravit to, co jsme kdysi pokazili.
Možná je největší odvaha vrátit se tam, odkud jsme utekli – a říct nahlas všechno to, co jsme roky dusili v sobě.
Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit sobě i ostatním? Nebo byste raději nechali minulost spát?