Můj muž, skrblík: Sním o rozvodu

„Zase jsi koupila něco zbytečného? Víš vůbec, kolik to stálo?“ Petr stál ve dveřích kuchyně, v ruce držel účtenku z Tesca a jeho hlas byl ledový jako únorové ráno. Srdce mi bušilo až v krku. „To jsou jen jogurty pro děti, Petře. Byly ve slevě,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že je to marné. Už dávno jsem přestala počítat, kolikrát jsme se kvůli penězům pohádali.

Jmenuji se Jana a žiju v Praze. S Petrem jsme spolu deset let. Když jsme se poznali na Vltavě při veslování, byl okouzlující – vtipný, pozorný, vždycky mi přinesl kávu do práce. Ale dnes? Dnes je všechno jinak. Petr je posedlý šetřením. Každou korunu obrací třikrát v ruce, než ji pustí. Někdy mám pocit, že šetří i na vzduchu, který dýcháme.

Naše děti – Anička a Matěj – jsou ještě malé. Nechápou, proč nemůžou na školní výlet jako ostatní. „Maminko, proč nemůžu do ZOO?“ ptala se mě Anička minulý týden. Co jí mám říct? Že tatínek řekl ne, protože vstupenka stojí dvě stovky? Místo toho jsem jí slíbila, že půjdeme spolu do parku a koupíme si zmrzlinu. Ale i za tu zmrzlinu jsem pak doma slyšela výčitky.

Petr má dobrou práci – je účetní ve velké firmě na Pankráci. Já pracuju na poloviční úvazek v knihovně. Peněz není nazbyt, ale nejsme chudí. Jenže Petr má pocit, že musíme šetřit na všechno: na jídlo, na oblečení, na dárky k Vánocům. Každý měsíc mi předává rozpis výdajů a kontroluje účtenky. Když jsem si jednou koupila nový svetr ve slevě v Lidlu, týden se mnou nemluvil.

Moje maminka mi často říká: „Janičko, vydrž to kvůli dětem.“ Ale já už nevím, jestli to zvládnu. Každý večer usínám s pocitem viny – že nejsem dost dobrá manželka, že neumím ušetřit víc, že dětem nedopřeju radost. Někdy si představuju, jaké by to bylo být sama. Bez neustálého strachu z další hádky kvůli pár korunám.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou po telefonu: „Jana zase utrácí za blbosti. Já už nevím, co s ní.“ Seděla jsem v ložnici a slzy mi tekly po tváři. Nikdy mě nenapadlo, že budu žít v manželství, kde se cítím jako dítě pod dozorem.

Nedávno jsme měli rodinnou oslavu – Matěj měl narozeniny. Chtěla jsem mu koupit dort s dinosaury a pozvat pár kamarádů ze školky. Petr mi řekl: „To je zbytečné. Koupíme obyčejný perník a hotovo.“ Nakonec jsem dort stejně koupila – potají, za své peníze z brigády v knihovně. Když to Petr zjistil, byl vzteklý celý týden.

Někdy si říkám, jestli je tohle normální. V práci vidím kolegyně, které si občas zajdou na kávu nebo do kina. Já musím každou útratu skrývat jako nějaký zločin. Moje kamarádka Lenka mi jednou řekla: „Jani, proč s ním pořád jsi? Vždyť tě dusí.“ Jenže rozvod není tak jednoduchý. Mám strach – co když přijdu o děti? Co když nezvládnu platit nájem sama?

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a já sebrala odvahu: „Petře, myslíš si někdy na to, jak se cítím já? Že mě tohle všechno ničí?“ Podíval se na mě překvapeně: „Ty máš všechno – střechu nad hlavou, děti zdravé… Co bys ještě chtěla?“ V tu chvíli jsem pochopila, že on mě nikdy nepochopí.

Začala jsem si psát deník. Každý den si zapisuju svoje pocity – strachy i sny o lepším životě. Někdy si představuju, že jednoho dne prostě odejdu. Najdu si malý byt někde na Žižkově a začnu znovu. Ale pak přijde ráno a já zase vařím kávu pro Petra a chystám svačiny pro děti.

Minulý týden přišla Anička domů uplakaná: „Maminko, děti se mi smály, že nemám nové boty.“ V tu chvíli jsem se rozhodla – půjdu do práce na plný úvazek. Musím být silná kvůli dětem i kvůli sobě.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím o tom všem – o lásce, která se změnila v boj o každou korunu; o snech, které jsem kdysi měla; o tom, jestli mám právo chtít víc.

Možná je čas přestat snít o rozvodu a začít jednat. Ale mám na to odvahu? Nebo budu dál žít ve stínu strachu a šetření?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, kde už není radost? Nebo je lepší najít sílu odejít a začít znovu?