Slib, který mě zlomil: Příběh o sesterské lásce, rodinných konfliktech a ceně domova

„Proč zrovna já?“ šeptal jsem si v duchu, zatímco jsem držel maminku za ruku. V nemocničním pokoji bylo dusno, pípání přístrojů se mísilo s tlumeným pláčem mé sestry Hany. Maminka se na mě podívala pohledem, který jsem znal jen z dětství – pohledem, který nešlo odmítnout. „Pavle, slib mi, že se o Hanku postaráš. Ona nikoho jiného nemá. Dům bude tvůj, ale ona je tvoje odpovědnost.“

Ten slib mě pronásleduje dodnes. Tenkrát jsem kývl, aniž bych tušil, co všechno to bude znamenat. Hanka byla od narození mentálně postižená. Byla o tři roky mladší než já, ale v mnoha ohledech zůstala dítětem. Maminka ji celý život chránila před světem – a teď to měla být moje role.

Pohřeb byl krátký a chladný. Bratr Petr přijel jen na otočku z Brna a sestra Lenka se omluvila kvůli dětem. Zůstal jsem s Hankou v našem starém domě v malé vesnici u Jihlavy sám. První týdny byly plné smutku a rutiny – vaření, praní, dohlížení na Hanku, která měla své záchvaty vzteku a úzkosti. Každý den jsem si připomínal mamčin slib a snažil se najít v sobě sílu.

Jenže pak začaly problémy. Petr mi zavolal: „Hele, Pavle, ten barák je velkej, proč ho neprodáš? Rozdělíme se o peníze, Hanku dáme do ústavu.“

„To nejde,“ odpověděl jsem ostře. „Slibil jsem to mámě.“

„To je blbost! Myslíš, že by chtěla, abys tu shnil? Máš právo na svůj život!“

Ale já už byl uvězněný ve svém slibu. Každý den byl stejný: ráno vstát, připravit Hance snídani, dohlížet na ni při hygieně, uklidňovat ji při záchvatech. Práce? Musel jsem odejít z kanceláře v Jihlavě a začal dělat překlady z domova. Peněz bylo málo a únava obrovská.

Jednou večer přišla Lenka. „Pavle, já chápu, že je to těžké, ale proč si nenecháš pomoct? Můžeme Hanku dát aspoň na pár dní do stacionáře.“

„A co když tam nebude šťastná?“ vyjel jsem na ni. „Máma chtěla, abych se o ni staral já!“

Lenka se rozplakala: „Ty nejsi jediný, kdo trpí! Máš právo žít!“

Ale já už neuměl žít jinak. Dům se stal mým vězením. Kamarádi přestali volat – kdo by chtěl trávit večery s unaveným bráchou a jeho křičící sestrou? Petr mi přestal psát úplně poté, co jsem odmítl jeho návrh na prodej domu.

Jednou v noci jsem seděl v kuchyni a díval se na staré fotky – maminka s Hankou na zahradě, já s tátou u rybníka. Všechno bylo pryč. Hanka spala vedle v pokoji a já měl pocit, že se dusím.

Začal jsem být na Hanku zlý. Křičel jsem na ni kvůli maličkostem – rozlitému čaji, roztrhanému tričku. Jednou jsem ji dokonce odstrčil tak prudce, že upadla a rozplakala se jako malé dítě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nejsem tím bratrem, kterého by si maminka přála.

Po roce přišla sociální pracovnice paní Novotná: „Pane Nováku, péče o Hanku je náročná. Můžeme vám nabídnout pomoc – asistentku nebo pobyt v chráněném bydlení.“

Chtěl jsem odmítnout, ale už jsem nemohl dál. Souhlasil jsem s tím, že Hanka bude dvakrát týdně chodit do stacionáře v Jihlavě. Poprvé po dlouhé době jsem měl pár hodin pro sebe – šel jsem do lesa, seděl u rybníka a brečel jako malý kluk.

Jenže pocit viny mě neopustil. Když byla Hanka pryč, dům byl tichý a prázdný. Když byla doma, byl plný křiku a chaosu. Petr mi už ani nezvedal telefon a Lenka mi posílala jen krátké zprávy: „Jak se máte?“

Jednoho dne mi Hanka utekla ze zahrady. Našli ji až večer u silnice – zmatenou a vystrašenou. Tehdy mi paní Novotná řekla: „Musíte si přiznat své limity. Není ostuda požádat o pomoc.“

Po dlouhém váhání jsem souhlasil s tím, že Hanka půjde do chráněného bydlení v Třebíči. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. Když odjížděla, objala mě a řekla: „Pavle, mám tě ráda.“

Zůstal jsem sám v domě plném vzpomínek a prázdných místností. Petr mi napsal: „Tak co teď? Prodáme?“ Ale já už nevěděl, co chci.

Každý večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebyl ten slib jen pastí? Co je větší hodnota – dům nebo život? A co by na to řekla máma?

Možná mi někdo z vás poradí… Co byste udělali vy na mém místě?