Můj muž si stěžuje, že nevařím jako jeho kamarádova žena: Nechápe, jak odlišné jsou naše životy

„Proč nemůžeme mít k večeři něco zajímavějšího než těstoviny s kečupem? Lenka dneska dělala domácí lasagne a ještě k tomu upiekla bábovku,“ ozval se Petr, sotva jsem položila talíře na stůl. V tu chvíli jsem měla chuť talíř rozbít o zeď. Místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst pod stolem a snažila se ovládnout.

„Lenka je doma, Péťo. Já přijdu z práce v šest, pak vyzvednu děti, udělám úkoly, uklidím a pak mám vařit tříchodové menu?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. Děti ztichly a upřeně sledovaly, co bude dál.

Petr protočil oči. „To je pořád dokola. Lenka má taky dvě děti a zvládá to. Ty jsi dřív taky ráda vařila.“

V tu chvíli mi bylo do breku. Dřív jsem opravdu ráda vařila. Ale to bylo před tím, než jsem začala pracovat na plný úvazek v kanceláři na druhém konci Prahy, než jsme měli dvě děti a hypotéku na krku. Dřív jsme si s Petrem byli blíž. Teď mám pocit, že jsme každý na jiné planetě.

Po večeři jsem šla uklidit nádobí. Slyšela jsem, jak Petr volá s Tomášem – svým nejlepším kamarádem a manželem Lenky. Smáli se spolu a Petr mu vyprávěl, jak je u nich doma pohoda, jak mají každý den něco dobrého k jídlu. Cítila jsem se jako neschopná hospodyně. Přitom jsem věděla, že Tomáš je doma často až do večera a s dětmi pomáhá minimálně.

Později večer jsem seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Když jsme byli s Petrem mladí, plánovali jsme společný život plný smíchu, výletů a společných večeří. Teď je z toho jen rutina a výčitky.

Druhý den ráno jsem se snažila připravit dětem snídani a zároveň hledat klíče od auta. Petr přišel do kuchyně s mobilem v ruce. „Podívej, co Lenka včera upekla,“ ukázal mi fotku nádherného dortu na Instagramu. „To bys taky mohla někdy zkusit.“

„A kdy? Mezi osmou večer a půlnocí?“ odpověděla jsem ironicky.

Petr jen pokrčil rameny a odešel do koupelny. Děti mě objaly kolem pasu. „Mami, nám tvoje jídlo chutná,“ zašeptala dcera Anička. V tu chvíli jsem měla slzy v očích.

V práci jsem byla duchem nepřítomná. Kolegové si povídali o dovolených a já přemýšlela, jestli vůbec ještě někdy budu mít energii na něco jiného než přežívání ze dne na den. Když mi volala Lenka, byla jsem překvapená.

„Ahoj Jani, můžeme se sejít na kafe? Potřebuju si popovídat,“ řekla tiše.

Sešly jsme se v kavárně u náměstí. Lenka vypadala unaveněji než obvykle.

„Víš, Tomáš pořád říká, jak je u nás doma všechno perfektní… Ale já už nemůžu. Jsem pořád sama s dětmi, Tomáš přijde domů pozdě a čeká teplou večeři a uklizený byt. Vaření mě baví, ale někdy bych si přála jen sednout a nic nedělat,“ svěřila se mi.

Byla jsem v šoku. „Petr pořád mluví o tom, jak jsi úžasná kuchařka a jak to všechno zvládáš…“

Lenka se smutně usmála. „To je jen pozlátko na Instagramu. Ve skutečnosti brečím do polštáře skoro každý večer.“

Objaly jsme se a obě jsme plakaly. Najednou mi došlo, že nejsme soupeřky, ale spojenkyně v boji proti nerealistickým očekáváním našich mužů i celé společnosti.

Když jsem večer přišla domů, Petr seděl u televize a čekal večeři. Položila jsem před něj talíř s polévkou z pytlíku.

„Tohle vážně nemyslíš vážně?“ zamračil se.

„Myslím to naprosto vážně,“ řekla jsem klidně. „Jestli chceš domácí lasagne nebo bábovku jako u Lenky, můžeš si je uvařit sám.“

Petr byl chvíli zaražený. „Co se děje?“

„Děje se to, že už mě nebaví být pořád ta horší jen proto, že nemám čas ani energii vařit jako někdo jiný. Každá rodina je jiná. Jestli ti to nestačí, měl bys přemýšlet proč.“

Děti seděly tiše u stolu a pozorovaly nás velkýma očima.

Ten večer jsme si dlouho povídali – poprvé po letech opravdu upřímně. Petr nakonec uznal, že mě srovnával nespravedlivě a slíbil, že mi bude víc pomáhat.

Ale vím, že to není jen o nás dvou. Je to o tom, jak společnost stále očekává od žen dokonalost – být skvělou matkou, manželkou i kuchařkou zároveň.

Někdy si říkám: Proč musíme pořád soutěžit? Proč nestačí být prostě dost dobré? Máte to doma taky tak? Jak jste to vyřešili vy?