Dovolená, která se změnila v boj o vlastní rodinu

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem ji uviděla stát ve dveřích s kufrem v ruce. Bylo pondělní ráno, auto už bylo naložené, Petr nervózně přešlapoval na chodbě a Lenka si v dětském pokoji zpívala písničku o moři. Všechno mělo být perfektní. Jen my tři, poprvé po tolika letech sami u Jadranu.

„Ale copak, Jitko, vždyť jsem ti volala, že bych se ráda stavila,“ odpověděla máma s tím svým nevinným úsměvem, který mě vždycky dokázal vytočit. „No jo, ale neřekla jsi, že přijedeš dneska. My přece jedeme na dovolenou!“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi to vřelo.

Petr se na mě podíval tím svým pohledem, který říká: „Tohle je tvoje bitva.“ A já věděla, že je to pravda. Máma byla vždycky jako uragán – když se rozhodla, že něco udělá, nikdo ji nezastavil. „Tak pojedu s vámi,“ prohlásila najednou a já cítila, jak mi tuhne úsměv na tváři.

Cesta do Chorvatska byla tichá. Lenka se snažila zpívat, ale atmosféra v autě byla hustá jako mlha nad Vltavou. Máma seděla vedle mě a každou chvíli komentovala Petrovu jízdu: „Petře, nejezdíš moc rychle? Tady bys měl zpomalit. A co kdybychom si dali pauzu?“ Petr zatínal zuby a já věděla, že tohle nebude dovolená snů.

První den u moře jsem se snažila zachránit situaci. „Mami, nechceš si jít lehnout na pláž? My bychom s Petrem vzali Lenku na zmrzlinu.“ Ale máma měla jiné plány: „Já půjdu s vámi! Aspoň si popovídáme.“ A tak jsme šli všichni čtyři – já, Petr, Lenka a máma – jako nějaký podivný výletní spolek.

Večer přišla první hádka. Seděli jsme na balkoně apartmánu, Lenka už spala a Petr otevřel víno. „Jitko, proč jsi jí neřekla, že nechceme společnou dovolenou?“ zeptal se tiše. „Víš, jak jsem se těšil na chvíli jen s tebou a Lenkou.“

„Já vím,“ zašeptala jsem a cítila slzy v očích. „Ale ona… ona to prostě nechápe. Vždycky musí být u všeho.“

Další dny byly jako na houpačce. Máma se snažila organizovat každý náš krok: „Dneska půjdeme na výlet lodí! Zítra zajedeme do Splitu! A večer bychom si mohli zahrát karty.“ Petr byl čím dál víc podrážděný a Lenka začala být neklidná. Jednou večer jsem ji našla plakat v posteli.

„Maminko, proč je táta smutný? Proč se pořád hádáte?“ ptala se mě tiše. A mně pukalo srdce. Vždycky jsem chtěla být dobrou mámou – takovou, která chrání svou rodinu před světem. Ale teď jsem měla pocit, že jsem selhala.

Jednoho odpoledne jsme seděli na pláži a Petr najednou vstal: „Jdu si zaplavat.“ Viděla jsem na něm, jak moc potřebuje být sám. Máma začala hned lamentovat: „To je nezdvořilé! Takhle odejít od rodiny…“ Už jsem to nevydržela.

„Mami, dost! Nech nás chvíli být! Nejsme malé děti, nepotřebujeme pořád tvé rady!“ vybuchla jsem. Lidé kolem se otočili a máma zrudla. „Tak promiň, Jitko,“ řekla uraženě a odešla do apartmánu.

Večer bylo ticho. Petr seděl na balkoně a díval se do tmy. Přisedla jsem si k němu a chytla ho za ruku. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Nevím, jak to změnit.“

„Musíš jí to říct naplno,“ odpověděl Petr tiše. „Jinak to nikdy neskončí.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak moc mě máma ovlivňuje – i teď, když mám vlastní rodinu. Ráno jsem ji našla v kuchyni, jak si vaří kávu.

„Mami,“ začala jsem opatrně. „Potřebuju ti něco říct. Já… já chci být s Petrem a Lenkou sama. Potřebujeme čas jen pro sebe. Chápu, že nás máš ráda a chceš být s námi, ale teď je to naše dovolená.“

Máma mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Dobře. Zůstanu dneska doma.“

Ten den jsme poprvé za celou dovolenou byli jen my tři. Šli jsme na zmrzlinu, smáli se a Lenka konečně zase zářila štěstím. Večer mi Petr poděkoval a já věděla, že jsem udělala správnou věc.

Když jsme se vraceli domů do Prahy, máma byla zamlklá. V autě bylo ticho jiné – ne dusivé, ale smutné. Věděla jsem ale, že musím začít chránit svou rodinu i před těmi nejbližšími.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct vlastní matce „ne“? A kdy konečně přestanu žít podle očekávání druhých? Co byste udělali vy na mém místě?