Pod jednou střechou: Můj život s tchýní a tchánem

„Proč jsi zase nechala hrnek na stole?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostrý jako břitva. Byla to paní Novotná, moje tchýně. Už třetí měsíc jsme s manželem Petrem bydleli u jeho rodičů v paneláku na pražském Proseku. A já měla pocit, že se dusím.

„Promiň, hned to uklidím,“ odpověděla jsem tiše a rychle jsem sebrala hrnek, který jsem před chvílí odložila, když jsem telefonovala s mamkou. Věděla jsem, že tohle je jen další z mnoha malých konfliktů, které se za poslední týdny nahromadily. Petr seděl v obýváku a dělal, že nic neslyší. Vždycky dělal, že nic neslyší.

Když jsme se k nim stěhovali, byla jsem plná naděje. Bylo to jen na pár měsíců, než našetříme na vlastní byt. Ale už po prvním týdnu mi bylo jasné, že to nebude jednoduché. Tchán, pan Novotný, byl tichý muž, který většinu času trávil v dílně nebo sledováním hokeje. Tchýně byla pravý opak – energická, pořád něco organizovala a měla jasnou představu o tom, jak by měl vypadat správný domov. A já do té představy nezapadala.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a snažila se potlačit slzy. Petr přišel za mnou. „Co je zase?“ zeptal se otráveně.

„Já už to nezvládám,“ šeptla jsem. „Cítím se tu jako vetřelec. Tvoje máma mě pořád kontroluje, všechno dělám špatně…“

Petr si povzdechl. „Vydrž to ještě chvíli. Vždyť víš, že nemáme jinou možnost.“

Ale jak dlouho je „chvíle“? Každý den začínal stejně – snídaně v tichu, kde bylo slyšet jen cinkání lžiček a občasné poznámky o tom, jak je potřeba utřít stůl nebo vynést koš. Každý můj krok byl sledován. Když jsem jednou zapomněla koupit mléko, slyšela jsem to ještě týden.

Jednou večer přišla tchýně do našeho pokoje bez zaklepání. „Měla bys víc pomáhat v domácnosti,“ řekla mi přímo do očí. „Petr je zvyklý na jiný pořádek.“

„Snažím se,“ odpověděla jsem tiše.

„Snažit se nestačí,“ odsekla a zabouchla za sebou dveře.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat své pocity. Psala jsem o tom, jak mi chybí máma a její klidný hlas, jak mi chybí naše staré zvyky – třeba nedělní bábovka nebo společné sledování pohádek. Tady bylo všechno jiné. Každý měl svůj režim a já do něj nezapadala.

Jednoho dne přišla hádka, která změnila všechno. Bylo to kvůli prádlu – omylem jsem smíchala bílé a barevné ponožky. Tchýně vybuchla: „Tohle je neuvěřitelné! Jak můžeš být tak nepořádná? Vždyť jsi už dospělá!“

Petr tentokrát nevydržel mlčet: „Mami, nech ji být! Není tvoje služka!“

Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Tchán poprvé za celou dobu promluvil: „Dost! Takhle to dál nejde.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo trpí. I Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou.

Začali jsme s Petrem hledat podnájem i za cenu toho, že budeme žít ve starém bytě na okraji Prahy a budeme jíst jen těstoviny s kečupem. Když jsme to oznámili rodičům, tchýně se rozplakala: „To kvůli mně odcházíte?“

„Potřebujeme vlastní prostor,“ řekla jsem poprvé nahlas a pevně.

Stěhování bylo hektické a smutné zároveň. Tchán mi podal ruku: „Nebojte se, všechno bude dobré.“

První noc v novém bytě jsme s Petrem seděli na zemi mezi krabicemi a poprvé po dlouhé době se mi chtělo smát i plakat zároveň.

Dnes už vím, že domov není místo, ale pocit. Pocit bezpečí a svobody být sama sebou. A někdy je potřeba projít bouří, abychom našli klid.

Občas si kladu otázku: Kolik toho jsme ochotni obětovat pro rodinu? A kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním?