Měla bych dovolit bývalé tchyni vídat mou dceru? Příběh loajality, lítosti a těžkých rozhodnutí

„Proč jsi mi to neřekla dřív, Lucie?“ ozvalo se z kuchyně, kde paní Hana stála s talířem v ruce a dívala se na mě s očima plnýma výčitek. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Venku pršelo, v bytě voněl čerstvě upečený dort a moje dcera Anička se smála v obýváku mezi nafukovacími balónky. Byly její druhé narozeniny a já jsem byla nervózní už od rána.

Tomáš, můj bývalý manžel, na dnešní den úplně zapomněl. Nezavolal, neposlal zprávu, nic. Ale jeho matka, paní Hana, přišla přesně v deset hodin dopoledne s velkým plyšovým medvědem a krabicí bonbonů. Věděla jsem, že Aničku miluje, ale zároveň jsem cítila, jak mezi námi visí napětí. Od rozvodu jsme spolu mluvily jen krátce a povrchně.

„Hano, já… nechtěla jsem ti přidělávat starosti,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt třesoucí se ruce. „Tomáš má teď jiné starosti.“

„Ale Anička je jeho dcera! Jak může zapomenout na její narozeniny?“ zvýšila hlas a já cítila, jak mi stoupá krev do tváří. Bylo mi trapně. Nechtěla jsem před Aničkou řešit naše rodinné problémy, ale paní Hana byla neústupná.

„Mami!“ zavolala Anička z obýváku a já se rychle omluvila a šla za ní. Sedla jsem si k ní na koberec a objala ji. Byla tak malá a nevinná, nic netušila o tom, jak složité vztahy panují mezi dospělými.

Když jsme pak seděly u dortu, paní Hana si povzdechla: „Víš, Lucie, já vím, že Tomáš není dokonalý. Ale Anička by neměla přijít o rodinu jen proto, že vy dva jste to nezvládli.“

Ta slova mě bodla do srdce. Nebyla jsem dokonalá matka ani manželka. S Tomášem jsme se hádali kvůli maličkostem i velkým věcem – peníze, práce, jeho neustálé večírky s kamarády. Nakonec jsem to už nevydržela a odešla. Myslela jsem si, že tím ochráním sebe i Aničku.

Ale teď jsem tu seděla naproti ženě, která mi připomínala všechno, co jsme ztratili. A zároveň jsem cítila vděčnost – byla jediná z Tomášovy rodiny, kdo o Aničku stále stál.

Po oslavě jsme zůstaly v kuchyni samy. Paní Hana myla nádobí a já utírala stůl. Mlčely jsme dlouho.

„Lucie,“ začala opatrně, „nechci ti do ničeho mluvit. Ale prosím tě… dovol mi vídat Aničku častěji. Ona je moje jediná vnučka.“

Cítila jsem slzy na krajíčku. Věděla jsem, že by jí to udělalo radost. Ale zároveň jsem měla strach – co když Tomáš začne zase zasahovat do našeho života? Co když bude chtít Aničku vídat jen proto, aby mi ublížil?

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Tomášem. „Ty mi ji chceš vzít! Chceš mě vymazat z jejího života!“ křičel tehdy ve dveřích našeho bytu. Byla jsem zoufalá a bezmocná.

Teď jsem ale byla silnější. Měla jsem práci v knihovně, malý byt na sídlišti v Praze 4 a kolem sebe pár blízkých přátel. Ale pořád jsem bojovala s pocitem viny – jestli jsem Aničce nevzala něco důležitého.

„Hano,“ řekla jsem nakonec tiše, „já ti věřím. Ale bojím se… Bojím se, že Tomáš zase přijde a všechno rozbije.“

Položila mi ruku na rameno: „Já tě chápu. Ale Anička potřebuje rodinu – i když je rozbitá.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, co je správné. Mám právo rozhodovat o tom, kdo bude v životě mé dcery? Nebo bych měla dát prostor i lidem z minulosti – kvůli ní?

Další týden mi paní Hana napsala zprávu: „Můžu přijít s Aničkou na hřiště?“ Souhlasila jsem. Viděla jsem radost v očích své dcery i v očích její babičky.

Ale pak přišel Tomáš. Stál před domem s kyticí růží a tvářil se provinile.

„Lucie… promiň mi to. Zapomněl jsem na její narozeniny. Můžu ji vidět?“

Chtěla jsem mu zabouchnout dveře před nosem. Ale Anička ho zahlédla a rozběhla se k němu: „Táto!“

V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci nemůžu ovlivnit. Že rodina je složitá a někdy bolí. Ale možná právě proto stojí za to bojovat o každý kousek lásky.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na spící Aničku. Přemýšlím: Měla bych dovolit bývalé tchyni vídat mou dceru? Nebo mám chránit nás obě před bolestí minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?