Mezi dvěma ohni: Jak jsem musela volit mezi dcerou a nevlastním otcem

„Mami, proč už zase brečíš?“ ozvalo se tiše zpoza dveří. Sára stála na prahu kuchyně, v ruce plyšového králíčka, a já si rychle utřela slzy do rukávu svetru. Bylo mi trapně, že mě vidí takhle zlomenou. Ale jak jí mám vysvětlit, že už několik týdnů žiju v neustálém napětí a strachu? Že každý den musím volit mezi ní a nevlastním otcem, který mě vychoval, když můj vlastní táta odešel za jinou?

„To nic, zlatíčko. Jen jsem si vzpomněla na babičku,“ zalhala jsem. Sára mi nevěřila, ale neptala se dál. Věděla jsem, že je citlivá a všechno vnímá. Bylo jí teprve osm, ale od chvíle, kdy nám lékaři oznámili, že pan Novotný – můj nevlastní táta – potřebuje stálou péči po mrtvici, jako by zestárla o několik let.

Bydleli jsme v paneláku na Jižním Městě. Malý byt 2+1, kde jsme se tísnily já a Sára. Pan Novotný žil o dvě patra výš. Po smrti mámy zůstal sám a já byla jediná, kdo mu zbyl. Každý den jsem běhala mezi našimi byty – ráno Sáru do školy, pak do práce na poštu, po směně rychle nakoupit, vyzvednout Sáru, uvařit mu oběd, zkontrolovat léky, převléct ho, někdy i umýt. Večer jsem padala do postele vyčerpaná a s pocitem viny – nikdy jsem neměla dost času ani pro něj, ani pro Sáru.

Jednoho dne přišla Sára domů uplakaná. „Mami, děti se mi smály, že pořád smrdím od léků a že nemám čas na kroužky.“ Zlomilo mě to. Věděla jsem, že jí chybí normální dětství. Ale co mám dělat? Nemáme peníze na pečovatelku a domov důchodců je pro pana Novotného noční můra. „Nedám se tam zavřít mezi cizí lidi!“ křičel na mě jednou tak hlasitě, až sousedka bouchala na zeď.

Začala jsem být podrážděná. Každá maličkost mě rozčilovala. Jednou večer jsem vybuchla: „Proč mi to všechno děláš? Proč jsi tak tvrdohlavý?“ Pan Novotný se na mě podíval smutnýma očima: „Já už nemám nikoho jiného než tebe.“

Sára seděla v koutě a tiše plakala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi rodina rozpadá pod rukama. Snažila jsem se být dobrou dcerou i matkou, ale měla jsem pocit, že selhávám ve všem.

Jednoho rána mi volali ze školy: „Paní Dvořáková, Sára dneska omdlela ve třídě.“ Rozběhla jsem se tam s bušícím srdcem. Lékařka mi řekla: „Vaše dcera je vyčerpaná a ve stresu. Potřebuje klid.“

Ten večer jsem seděla u kuchyňského stolu a poprvé si přiznala pravdu: nemůžu to zvládnout sama. Ale komu dát přednost? Dceři nebo muži, který mě vychoval jako vlastní?

Zkusila jsem zavolat sestře mé mámy – tetě Janě z Plzně. „Jano, já už nevím kudy kam,“ vzlykala jsem do telefonu. „Nemůžu být pořád roztržená mezi Sárou a tátou.“

Teta Jana přijela hned druhý den. Seděly jsme spolu v kuchyni a ona řekla: „Musíš myslet hlavně na Sáru. Je to tvoje dítě. Táta by to pochopil.“ Ale já věděla, že by ho to zlomilo.

Začaly jsme hledat kompromis. Zkusily jsme pečovatelskou službu – dvakrát týdně přišla paní Hrdličková z městského úřadu. Pomohlo to trochu, ale nestačilo to.

Jednou večer Sára přišla za mnou: „Mami, já už nechci být pořád smutná.“ Objala mě a já věděla, že musím něco změnit.

S těžkým srdcem jsem šla za panem Novotným: „Tati… potřebuju pomoct. Musíme najít řešení.“ Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já tě nechci trápit. Jestli musíš… tak mě dej do domova.“

Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. Zařídila jsem mu místo v domově seniorů na okraji Prahy. První týdny byly hrozné – plakal on i já. Sára se pomalu začala vracet do normálního života. Chodila na keramiku a měla zase kamarádky.

Jednou odpoledne jsme šly za panem Novotným na návštěvu. Seděl u okna a díval se ven na stromy. Když nás uviděl, usmál se: „Jsem rád, že jste přišly.“

Dnes už vím, že žádné rozhodnutí nebylo správné nebo špatné. Jen bolestivé.

Někdy večer přemýšlím: Udělala bych to znovu stejně? Nebo bych měla bojovat víc? Co byste udělali vy na mém místě?