Když domov přestane být útočištěm: Příběh útěku a hledání sebe sama

„Tohle už dál nejde, Jano! Slyšíš mě vůbec?“ křičel na mě Petr, zatímco jeho matka stála za ním a mlčky mě probodávala pohledem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo mít klidný domov, kde se budu cítit v bezpečí. Ale místo toho jsem se každý den probouzela s pocitem, že jsem vetřelec ve vlastním životě.

Bylo pondělí ráno, když Petr odešel do práce a jeho matka šla na nákup. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Vzpomněla jsem si na včerejší hádku. „Kdybys byla lepší manželka, nemusela bych tu být pořád já!“ syčela na mě jeho matka, paní Novotná. Petr jen mlčel a díval se do stolu. Nikdy se mě nezastal. Nikdy.

V ten den jsem poprvé vážně uvažovala o útěku. Opravdu to udělám? Opravdu opustím všechno, co jsem budovala posledních sedm let? Ale co když už nemám co ztratit?

Zvedla jsem se od stolu a začala balit. Jen to nejnutnější – pár triček, doklady, peněženku. Srdce mi bušilo jako splašené. Každý zvuk na chodbě mě děsil. Co když se vrátí? Co jim řeknu? Ale pak jsem si uvědomila, že už nemám sílu nic vysvětlovat.

Když jsem za sebou zavřela dveře bytu na pražském sídlišti, poprvé po dlouhé době jsem se nadechla bez bolesti na hrudi. Šla jsem rychle, skoro běžela. Nevěděla jsem kam jdu – jen pryč. Pryč od výčitek, od neustálého napětí, od pocitu, že nikdy nejsem dost dobrá.

Zastavila jsem se až v parku u Vltavy. Sedla jsem si na lavičku a rozplakala se. Slzy mi tekly po tvářích a já nevěděla, jestli je to smutek nebo úleva. Vzpomněla jsem si na první roky s Petrem – jak jsme spolu chodili na procházky do Stromovky, jak jsme plánovali budoucnost. Ale všechno se změnilo, když k nám přišla jeho matka. Prý jen na pár měsíců po operaci kyčle. Zůstala čtyři roky.

„Jano, ty jsi taková nevděčnice,“ říkávala mi často. „Petr by si zasloužil lepší ženu.“ A Petr? Mlčel. Vždycky mlčel.

Telefon mi vibroval v kapse – zpráva od Petra: „Kde jsi? Máma má strach.“ Ironie mě bodla jako nůž. Ona má strach? A co já? Kolik nocí jsem probděla strachem a úzkostí?

Rozhodla jsem se neodpovídat. Potřebovala jsem čas sama pro sebe. Zavolala jsem své sestře Lucii do Brna. „Luci, můžu k tobě přijet?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Samozřejmě! Přijeď hned. Jsem doma,“ odpověděla bez váhání.

Cesta vlakem byla jako cesta do neznáma. Hlavou mi běžely myšlenky na to, co bude dál. Co když Petr přijede za mnou? Co když mě bude chtít přesvědčit, abych se vrátila? Ale já už nemohla zpátky.

Lucie mě objala ve dveřích jejího malého bytu na Lesné tak silně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kusy. „Jani, proč jsi to neudělala dřív?“ ptala se tiše.

„Bála jsem se,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Bála jsem se být sama. Bála jsem se, že bez Petra nejsem nic.“

Lucie mi uvařila čaj a nechala mě mluvit. Vyprávěla jsem jí všechno – o hádkách, o tichu mezi mnou a Petrem, o výčitkách jeho matky, o tom, jak jsem ztrácela samu sebe.

„Víš co je nejhorší?“ řekla jsem nakonec. „Že už ani nevím, kdo vlastně jsem.“

Dny u Lucie plynuly pomalu. Pomáhala mi najít práci v místní knihovně a já poprvé po letech cítila klid. Ale zároveň mě sžíral pocit viny – opustila jsem Petra i jeho matku bez vysvětlení. Byla jsem zbabělec?

Jednou večer mi Petr zavolal. Dlouho jsem váhala, jestli to zvednout.

„Jano… proč jsi odešla?“ ozvalo se tiché zoufalství v jeho hlase.

„Protože už to dál nešlo,“ odpověděla jsem upřímně. „Potřebovala jsem dýchat.“

„Myslel jsem… že jsme rodina.“

„Rodina je místo, kde se člověk cítí doma,“ řekla jsem tiše a položila telefon.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Brna pod sebou. Přemýšlím o tom, jestli někdy najdu odvahu odpustit sobě i jim. Jestli někdy přestanu cítit vinu za to, že jsem si vybrala sebe místo nich.

Možná je tohle začátek nové kapitoly mého života – kapitoly, kde budu konečně sama sebou.

A vy? Myslíte si, že je správné odejít, když láska přestane být bezpečím? Nebo bych měla bojovat dál?