„Ano, já jsem podala žádost o rozvod. Chci konečně žít svůj život,“ říká šedesátiletá Lenka své dceři Andree

„Mami, to nemyslíš vážně! Po tolika letech?“ Andrea na mě zírá s očima plnýma slz i vzteku. V kuchyni je cítit vůně pečeného chleba, ale mezi námi visí napětí husté jako mlha nad Svratkou. V ruce svírám hrnek s čajem a snažím se najít slova, která by vysvětlila, proč jsem po čtyřiceti letech manželství podala žádost o rozvod.

„Andreo, já už prostě nemůžu. Každý den je to stejné. Přijdu domů z práce, Petr sedí u televize, talíře od večeře nechá na stole, ponožky poházené po bytě. Nikdy se nezeptá, jak mi je, jestli nepotřebuju pomoct. Jako bych byla jen služka.“

Andrea si odfrkne a přejde ke dřezu. „Ale vždyť jsi to tak dělala celý život! Táta je prostě takový. Co čekáš, že se ve svých pětašedesáti změní?“

Zabolí mě to. Vím, že Andrea má pravdu – Petr byl vždycky stejný. Když jsme byli mladí, nevadilo mi to tolik. Byla jsem doma s dětmi, starala se o domácnost, vařila, prala, žehlila. Petr chodil do práce a domů nosil výplatu. Jenže teď už děti dávno vyletěly z hnízda a já pořád dělám všechno sama. A navíc – už nejsem mladá.

Vzpomínám na včerejší večer. Seděla jsem u stolu a dívala se na Petra, jak si s chutí nabírá druhou porci guláše. „Můžeš mi pak pomoct s nádobím?“ zeptala jsem se opatrně. Ani se na mě nepodíval. „Jsem unavený,“ zamumlal a zmizel v obýváku. Zůstala jsem sama v kuchyni, ruce bolavé od artrózy, s hromadou špinavých talířů.

„Mami,“ ozve se Andrea tišeji, „a co budeš dělat? Sama? Vždyť jsi celý život byla s tátou.“

Pousměju se smutně. „Právě proto. Už nechci být jen něčí manželka a služka. Chci být zase Lenka. Chci chodit na procházky do Lužánek, číst si knížky v klidu bez výčitek, že něco nestíhám. Chci si občas zajít do kina nebo na kafe s kamarádkou.“

Andrea mlčí a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomínám na všechny ty roky – Vánoce, kdy jsem sama pekla cukroví do noci, rodinné oslavy, kde jsem běhala mezi kuchyní a obývákem jako fretka, zatímco Petr seděl s kamarády u piva a smál se jejich vtipům.

Jednou jsem slyšela sousedku paní Novotnou říkat: „Lenko, ty jsi svatá žena! Já bych ho už dávno vyhodila.“ Tehdy jsem se tomu smála. Ale teď už mi do smíchu není.

Petr samozřejmě zuří. „Tohle mi nemůžeš udělat! Po tolika letech? Vždyť jsme rodina!“ křičel na mě minulý týden, když jsem mu oznámila své rozhodnutí. „A kdo ti bude pomáhat? Kdo ti bude dělat společnost? Myslíš si snad, že to sama zvládneš?“

Zvládnu to? Nevím. Ale vím jistě, že už takhle dál žít nechci.

V práci se mi kolegyně Jana svěřila: „Víš, Lenko, já ti fandím. Taky bych chtěla mít odvahu něco změnit. Ale bojím se.“ Přikývla jsem – taky mám strach. Ale strach mě už nesmí ovládat.

Doma je ticho dusivé jako před bouřkou. Petr mě ignoruje, chodí kolem mě jako kolem cizího člověka. Občas slyším jeho telefonáty s bratrem: „Ta moje se zbláznila! Chce rozvod! Vždyť jí nic nechybí!“

Ale chybí mi toho hodně – respekt, uznání, pocit vlastní hodnoty.

Jednou večer přijde Andrea za mnou do ložnice. Sedne si ke mně na postel a dlouho mlčí.

„Mami… promiň, že jsem byla tak protivná. Já jen… mám strach o tebe i o tátu.“

Pohladím ji po vlasech jako kdysi, když byla malá holčička.

„Neboj se o mě,“ řeknu tiše. „Já to zvládnu. A táta taky.“

Dny plynou pomalu a já začínám zjišťovat, kdo vlastně jsem bez Petra po boku. Poprvé po letech si kupuju nové šaty jen pro sebe. Jdu sama do kavárny na náměstí Svobody a pozoruju lidi kolem sebe. Je mi zvláštně lehko i těžko zároveň.

Jednou potkám ve výtahu souseda pana Dvořáka.

„Tak co, paní Lenko? Slyšel jsem…“ začne opatrně.

Usměju se: „Ano, je to pravda.“

Chvíli mlčíme a pak dodá: „Máte můj obdiv.“

Možná poprvé v životě cítím hrdost sama na sebe.

Večer sedím u okna a dívám se na světla města.

Přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejně jako já žila tolik let? Kolik z nás má odvahu říct dost?

A co vy? Myslíte si, že má žena právo začít znovu i po šedesátce? Nebo bych měla vydržet až do konce života jen proto, že se to „sluší“?