Stín v našem domě: Příběh ženy, která ztratila manžela, aniž by zemřel

„Mami, proč táta zase nejde na večeři?“ ptá se mě Adélka a já v tu chvíli cítím, jak mi srdce puká. Už ani nevím, co mám odpovídat. Vždycky jen zamumlám něco o tom, že má táta moc práce nebo že musí pomoct tetě Lucii. Ale pravda je taková, že už měsíce sedím u stolu sama s dětmi a dívám se na prázdné místo, kde dřív sedával Michal.

Když Michalův bratr Petr před půl rokem náhle zemřel při autonehodě, svět se nám všem obrátil vzhůru nohama. Ale zatímco já jsem se snažila držet naši rodinu pohromadě, Michal se ponořil do světa bolesti a výčitek. Každý den jezdí za Lucií a jejich dvěma dětmi, opravuje jim plot, nakupuje, vozí děti na kroužky. Všechno, co dřív dělal pro nás, teď dělá pro ně.

Začalo to nenápadně. „Jano, musím tam dneska zajet, Lucie je úplně na dně,“ říkal mi první týdny. Chápala jsem to. Byla jsem ochotná pomáhat. Ale když jsem po třech měsících zjistila, že už ani neví, kdy mají naše děti třídní schůzky nebo že jsem měla narozeniny, začala jsem cítit vztek a bezmoc.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a čekala na něj v kuchyni. Přišel až po desáté. „Michale, potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem tiše. Ani se na mě nepodíval. „Jsem unavený, Jano. Můžeme to nechat na jindy?“

„Ne! Už to nemůžeme nechat na jindy! Máš ještě vůbec pocit, že máš doma rodinu? Že tu máš děti? Že tu jsem já?“ vyhrkla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Petra už nic nevrátí. Ale Lucie je sama. Musím jí pomoct.“

„A co my? My nejsme sami? Myslíš si, že já to zvládám? Že děti nepotřebují tátu?“

Odešel spát na gauč do obýváku. Další den ráno byl pryč dřív, než jsme vstali.

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Doma je ticho, které by se dalo krájet. Děti se mě ptají, kdy půjdeme zase všichni na výlet nebo jestli táta přijde na Adélčinu besídku. A já nevím, co jim mám říct.

Začala jsem si připadat jako duch ve vlastním domě. Dělám snídaně, balím svačiny, chodím do práce, vyzvedávám děti ze školy. Večer sedím sama v ložnici a přemýšlím, jestli mám právo být naštvaná. Jestli nejsem sobecká, když chci svého muže zpátky.

Jednou jsem potkala Lucii před školou. Byla bledá a unavená. „Děkuju ti za Michala,“ řekla mi tiše. „Bez něj bych to nezvládla.“

Chtěla jsem jí říct, že já už to taky nezvládám. Ale jen jsem se usmála a rychle odešla.

Moje máma mi říká: „Musíš být trpělivá. Michal potřebuje čas.“ Ale kolik času je ještě normální? Rok? Dva? Celý život?

Jednoho večera jsem seděla s kamarádkou Martinou u vína. „Jano, musíš mu to říct narovinu,“ radila mi. „Jinak tě ztratí úplně.“

Ale jak mu to mám říct? Když přijde domů pozdě večer a sotva mě pozdraví? Když už ani nevím, jestli mě ještě miluje?

Začala jsem psát dopis. Všechno jsem do něj napsala – jak mi chybí, jak děti trpí jeho nepřítomností, jak se bojím, že už nejsme rodina. Dopis leží schovaný v šuplíku už týden. Nemám odvahu mu ho dát.

Dnes ráno Adélka plakala, protože táta zase zapomněl na její vystoupení ve školce. Seděla jsem s ní v náručí a cítila jsem vztek na Michala i na sebe samu.

Večer přišel domů dřív než obvykle. Seděl tiše u stolu a díval se do prázdna.

„Michale,“ začala jsem opatrně, „musíme si promluvit.“

Zvedl oči a poprvé po dlouhé době v nich byla únava i bolest.

„Já vím,“ zašeptal. „Ale nevím, jak to mám udělat…“

Seděli jsme proti sobě dlouho do noci a poprvé jsme si řekli všechno – o bolesti ze ztráty bratra, o strachu být špatným manželem i otcem, o tom, jak jsme se navzájem ztratili.

Nevím, jestli to dokážeme napravit. Nevím, jestli někdy zase budeme rodina jako dřív.

Ale aspoň jsme začali mluvit.

Je sobecké chtít zpátky svého muže? Nebo je sobecké zapomenout na vlastní rodinu kvůli pomoci druhým? Co byste udělali vy na mém místě?