Jako loutka v rukou rodičů: Můj boj za vlastní život

„Proč nikdy neposloucháš, co ti říkám? Vždyť to myslím dobře!“ křičela na mě máma, zatímco jsem seděl shrbený u kuchyňského stolu a zíral do hrnku s vychladlým čajem. Táta stál opodál, ruce zkřížené na prsou, a jeho pohled byl stejně tvrdý jako vždycky. „Kdybys aspoň jednou udělal něco pořádně, mohl bys být někdo! Podívej se na syna Novotných – ten už má vlastní byt a práci v bance.“

V tu chvíli jsem měl chuť křičet. Chtěl jsem jim říct, že nejsem Novotný, že nechci pracovat v bance, že mě nebaví ekonomie, kterou jsem vystudoval jen proto, že to chtěli oni. Ale místo toho jsem mlčel. Jako vždycky. Už od dětství jsem byl jejich projekt – jejich chlouba i zklamání zároveň. Když jsem přinesl domů jedničku z matematiky, máma mě objala a řekla: „To je můj kluk!“ Ale když jsem si dovolil přiznat, že mě víc baví kreslení než čísla, jen mávla rukou: „To je jen koníček, tím se neuživíš.“

Pamatuju si na jedno odpoledne v devíti letech. Seděl jsem na koberci v obýváku a kreslil komiks o superhrdinovi jménem Petr Panák. Táta přišel domů dřív z práce, podíval se na mě a řekl: „Zase ztrácíš čas? Běž si radši procvičit násobilku.“ A já poslechl. Vždycky jsem poslouchal.

Moje dospívání bylo plné kompromisů. Když jsem chtěl jít na uměleckou školu, rodiče mi to rozmluvili. „Umělci žijí z ruky do huby,“ tvrdil táta. „Chceme pro tebe lepší život.“ Tak jsem šel na gymnázium a pak na ekonomii. Každý den jsem cítil, jak se ve mně něco dusí, jak se vzdaluju sám sobě.

Na vysoké škole jsem poznal Kláru. Byla úplně jiná než já – spontánní, veselá, uměla se smát i plakat nahlas. Jednou mi řekla: „Proč pořád děláš to, co po tobě chtějí ostatní? Co vlastně chceš ty?“ Tehdy jsem poprvé začal přemýšlet o tom, kdo vlastně jsem.

Ale doma se nic nezměnilo. Když jsem přinesl domů Kláru, máma ji přijala s chladným úsměvem. „A co dělají tvoji rodiče?“ zeptala se jí hned u večeře. Když zjistila, že její táta je řidič autobusu a máma pracuje v knihovně, už ji nikdy nepozvala na návštěvu.

Po škole jsem nastoupil do banky – přesně podle plánu rodičů. Každé ráno jsem vstával s pocitem prázdnoty. Kolegové byli milí, ale práce mě ubíjela. Po večerech jsem tajně kreslil do starého skicáku a snil o tom, že jednou budu ilustrovat knihy pro děti.

Jednoho dne přišel zlom. Bylo mi dvacet devět a půl a seděl jsem sám v kanceláři dlouho po pracovní době. Venku pršelo a já si najednou uvědomil, že žiju život někoho jiného. Že už nevím, kde končí jejich představy a začínám já sám.

Když jsem to večer řekl doma u večeře, máma zbledla: „Chceš nám snad říct, že zahodíš všechno, co jsme pro tebe obětovali?“ Táta jen mlčky odešel od stolu. V tu chvíli mi bylo jasné, že pokud něco nezměním teď, už nikdy nebudu mít odvahu žít podle sebe.

Začal jsem chodit na kurzy ilustrace a po večerech kreslil obrázky pro dětské časopisy. Klára mě podporovala, i když jsme spolu už nebyli – zůstali jsme přátelé. Rodiče se mnou několik měsíců nemluvili. Máma mi posílala jen krátké zprávy: „Ozvi se aspoň babičce.“

Bylo to těžké období. Připadal jsem si jako zrádce vlastní rodiny. Ale poprvé v životě jsem cítil svobodu. Když mi vyšla první ilustrace v dětském časopise Sluníčko, rozplakal jsem se radostí.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Viděla jsem tvoje obrázky v časopise…“ Její hlas byl nejistý. „Možná jsme ti měli víc naslouchat.“

Nevím, jestli se někdy úplně smíříme. Ale vím jistě jedno: už nikdy nechci být jen loutkou v cizích rukou.

Kolik z nás žije život podle představ druhých? A kolik odvahy je potřeba k tomu začít žít podle sebe?