Stín na chodníku a pravda, kterou nikdo nechtěl slyšet: Příběh o ztracené důvěře a odvaze mluvit

„Ne, mami, já tam už nechci jít!“ vykřikla jsem, když jsem stála ve dveřích našeho bytu na pražském sídlišti. Bylo to na Zelený čtvrtek, venku už se stmívalo a v kuchyni voněla pečená nádivka. Máma se na mě otočila s unaveným pohledem, v ruce držela utěrku a na čele jí perlil pot. „Kláro, prosím tě, přestaň s těmi výmysly. Musíš pro rohlíky, jinak zítra nebude snídaně.“

Stála jsem tam, třásla se a v hlavě mi zněl ten hlas. Hlas, který jsem slyšela včera večer, když jsem šla stejnou cestou z obchodu. „Holčičko, pojď sem…“ šeptal někdo zpoza rohu paneláku. Viděla jsem jen stín, vysokou postavu v tmavé bundě. Utekla jsem tehdy domů, ale nikomu jsem nic neřekla. Teď jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo a slzy se derou do očí.

„Mami, já se bojím…“ zašeptala jsem. Máma si povzdechla, položila utěrku a přišla ke mně. „Kláro, už jsi velká holka. Nemůžeš se bát každého stínu. Musíš se naučit být samostatná.“ Její slova bolela víc než cokoliv jiného. Chtěla jsem jí říct pravdu, ale bála jsem se, že mi nebude věřit. Stejně jako táta, který vždycky říkal, že mám bujnou fantazii.

Nakonec jsem sebrala odvahu a vyšla ven. Srdce mi bušilo až v krku, každý krok byl těžší než ten předchozí. U vchodu do obchodu jsem se rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla. Když jsem se vracela, zahlédla jsem na chodníku ten stín znovu. Zastavila jsem se, ztuhla a nemohla se pohnout. „Holčičko…“ ozvalo se znovu. Tentokrát jsem vykřikla a rozběhla se domů.

Doma jsem vpadla do kuchyně, rohlíky rozsypala po podlaze a rozplakala se. Máma mě objala, ale když jsem jí mezi vzlyky vyprávěla, co se stalo, jen mě pohladila po vlasech a řekla: „To byl určitě jen nějaký soused, Klárko. Nemusíš se bát.“ Táta se na mě podíval přes brýle a zamumlal: „To máš z těch hororů v televizi.“

Celý Velikonoční víkend jsem byla jako na trní. Nechtěla jsem chodit ven, bála jsem se i otevřít okno. Brácha Petr si ze mě dělal legraci. „Klára se bojí bubáka!“ volal na celý byt. Nikdo mi nevěřil. Cítila jsem se sama, zrazená a nepochopená. Každý večer jsem usínala s pocitem, že kdyby se mi něco stalo, nikdo by mi nepomohl.

Po týdnu se to stalo znovu. Tentokrát jsem šla s kamarádkou Lenkou. Když jsme míjely roh paneláku, stín se objevil znovu. Lenka ho taky viděla. „Kláro, pojď rychle!“ zašeptala a obě jsme utekly domů. Tentokrát už jsem to nevydržela a běžela rovnou za mámou. „Mami, Lenka to viděla taky! Není to výmysl!“ Máma se na mě dlouho dívala, pak zavolala Lence domů a mluvila s její mámou. Když položila telefon, byla bledá jako stěna.

Začalo vyšetřování. Policie chodila po sídlišti, ptala se lidí, ale nikdo nic neviděl. Táta byl naštvaný, že máme doma „zbytečný rozruch“. Máma byla nervózní, ale poprvé stála při mně. „Kláro, věřím ti. Už nikdy tě nenechám jít samotnou.“

Ale rodina se rozdělila. Babička říkala, že jsme si to určitě vymyslely, že za jejich časů by si děti nic takového nedovolily. Děda jen mlčel a díval se z okna. Petr mě přestal škádlit, ale začal se mi vyhýbat. Ve škole si o mně šuškali, že jsem blázen. Lenka se mnou přestala kamarádit, protože její rodiče jí zakázali chodit ven.

Byla jsem sama. Máma se snažila být mi oporou, ale i ona byla unavená a vystrašená. Jednou v noci jsem ji slyšela plakat v kuchyni. „Co když má Klára pravdu? Co když jsme ji nechali samotnou v nebezpečí?“ šeptala tátovi. Ten jen povzdechl: „To je přece Praha, tady se nic takového nestává…“

Ale stín nezmizel. Objevoval se dál, někdy blíž, někdy dál. Policie nikdy nikoho nenašla. Po čase to všechno utichlo, lidé zapomněli. Ale já nezapomněla. Naučila jsem se žít s tím strachem, s tím, že mi nikdo nevěřil. Máma mi od té doby věří ve všem, ale mezi námi zůstala jizva. Táta už o tom nikdy nemluvil. Petr se odstěhoval na kolej a domů jezdí jen na Vánoce.

Někdy si říkám, jestli jsem neměla mlčet. Jestli by nebylo lepší nechat si to pro sebe a nebýt ta „divná holka“. Ale pak si vzpomenu na ten pocit, když mi máma poprvé řekla: „Věřím ti.“ A vím, že i když pravda bolí, je lepší ji říct nahlas.

Co byste dělali vy? Mlčeli byste, nebo byste bojovali za to, aby vám někdo uvěřil? Má smysl říkat pravdu, když ji nikdo nechce slyšet?