Táta se rozhodl žít z mé mateřské: Když rodina přestane být oporou

„Lucie, přidej mi do košíku ještě ty drahý sýry, ať mám na snídani,“ houkl na mě táta přes uličku v supermarketu. V ruce jsem svírala poslední stokorunu, kterou jsem měla na celý týden. Malý Matýsek mi visel v šátku na břiše a já cítila, jak se mi potí čelo. „Tati, nemůžeme si to dovolit. Už teď nevím, jak zaplatím pleny,“ zašeptala jsem, ale on jen mávl rukou. „Neboj, Luci, já ti to někdy vrátím. Teď si musím šetřit důchod, kdyby přišlo něco horšího.“

Nikdy bych nevěřila, že se dožiju chvíle, kdy budu muset živit vlastního otce. Vždycky byl ten silný, co všechno zvládne. Po smrti mámy jsme zůstali sami dva a já se snažila být mu oporou. Když jsem otěhotněla s Matějem, táta mi slíbil, že mi pomůže. Jenže místo toho se rozhodl odejít do předčasného důchodu a začal šetřit každou korunu – ale ne pro mě nebo vnuka, nýbrž pro sebe. „Musím myslet na zadní kolečka,“ opakoval pořád dokola.

První měsíce jsem to brala jako dočasnou situaci. Říkala jsem si, že táta je unavený, že si zaslouží odpočinek. Ale když jsem zjistila, že jeho penze leží na spořáku a on si nechává platit všechno ode mě – nájem, jídlo, elektřinu – začala jsem cítit vztek. „Lucie, zaplať mi mobil, mám tam důležitý hovory,“ připomněl mi jednoho večera, když jsem skládala prádlo. „Tati, já jsem na mateřské! Mám sotva na základní věci pro Matýska,“ vybuchla jsem poprvé. On jen pokrčil rameny: „Já už jsem si svoje odpracoval.“

Začala jsem se dusit pod tíhou odpovědnosti. Každý den jsem počítala drobné, přemýšlela, kde ušetřit. Kamarádky mi nabízely oblečení po dětech, ale já se styděla přiznat pravdu. „Proč nejdeš aspoň na brigádu?“ ptala se mě jednou sousedka paní Novotná. „Mám doma miminko a tátu,“ odpověděla jsem tiše. V očích jsem jí viděla soucit i nepochopení.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a poslouchala, jak táta sleduje televizi a směje se u starých českých komedií. Matýsek plakal a já neměla sílu ho utěšit. Najednou jsem ucítila slzy na tvářích. Proč musím všechno táhnout sama? Proč se táta změnil v někoho, koho skoro nepoznávám?

Začala jsem hledat řešení. Volala jsem na úřad práce, jestli mám nárok na nějakou dávku navíc. „Máte v domácnosti dalšího dospělého? Pak se jeho příjmy počítají do společného rozpočtu,“ oznámila mi úřednice suše. „Ale on mi nic nedává!“ bránila jsem se. „To bohužel zákon neřeší.“

Jednou večer jsem to už nevydržela. „Tati, musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně. Seděl u stolu s pivem a ani nezvedl oči od novin. „Co je zase?“ „Nemůžu tě dál živit. Jsem na mateřské a mám dítě. Ty máš důchod. Musíš se začít podílet.“

Táta se rozčílil: „Tak ty mě chceš vyhazovat z vlastního bytu? Já tě vychoval! Teď se o mě postarej!“ Jeho slova mě bodla do srdce. „Nechci tě vyhazovat. Chci jen, abys byl fér. Já už nemůžu.“

Následující dny byly napjaté. Táta se mnou nemluvil, jen mlčky bral jídlo z lednice a nechával po sobě nepořádek. Matýsek začal být neklidný, cítil napětí. Přemýšlela jsem, jestli mám odejít – ale kam? Byt je napsaný na tátu. Nemám kam jít.

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Jana. „Luci, co se děje? Táta mi volal, že jsi na něj zlá.“ Rozbrečela jsem se. „Jani, já už nemůžu. Táta mě zneužívá. Všechno platím já a on si šetří důchod.“ Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Tohle musíme řešit spolu. Já mu to řeknu.“

Druhý den jsme seděli všichni tři u stolu. Jana byla nekompromisní: „Tati, Lucie tě nemůže živit. Buď začneš platit půlku nákladů, nebo si najdi jiné bydlení.“ Táta byl uražený, ale viděl, že tentokrát jsme dvě proti němu.

Začal platit aspoň část nákladů. Není to ideální, ale aspoň už nejsem sama. Přesto ve mně zůstala hořkost. Proč musíme v rodině bojovat o spravedlnost? Proč je tak těžké říct si o pomoc?

Někdy večer sedím u postýlky Matýska a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí rodičům a vlastním přežitím? A kolik toho má člověk vydržet, než řekne dost? Co byste udělali vy na mém místě?